Ondřejovi bylo půl roku, když šel Jiřík na vojnu. No jo brali jsme se brzo a netušili, co vše se může přihodit.
Ale kdo to ví?

()
Přesto, že jsme žádali o zkrácení vojenské služby, nevyšlo to. Jiřík v říjnu narukoval na dva roky a navíc až na hranice. Opušťáky jednou za půl roku. Bylo to tehdy hodně kruté... Ale o tom nechci psát.
Tisíce dopisů létalo z Liberce do Aše a Tachova i zpět. V jednom dopise byla žádost o šálu. Musí být zelená, ale může být.
Hned jsem oblékla Ondřeje a vyrazili do města. Koupila jsem pár zelených klubíček. Měkounkých. A jehlice. Plést jsem moc neuměla, spíš jsem háčkovala a vyšívala. Ale v dopise stálo upleť – prosím, tak jsem pletla. No spíš šmodrchala. Přece to zvládnu. Je to jen šála. Ale hned v druhém řádku jsem udělala chybu. Prostě místo hladce- obratce, Jsem pletla hladce- hladce. U jednoho okraje se táhla taková linka. Říkám si je to šála, do lesa, na hranice, kde běhají jen lišky a můj Jiřík. Hlavně aby byla teplá. A tak jsem chybu opakovala a udělala z toho záměr. Jako když vzorek.
Za den jsem upletla asi 10 cm.
Druhý den jsme šli k našim, vzala jsem pletení s sebou. Chvíli jsem pletla. Mamča si hrála s Ondřejem. Po očku mě sleduje, jak bojuju.

Pak říká: " Nemůžeš tu hrůzu nikam posílat."
" Musím, jinak mi umrzne manžel."
Pořád se mi sápala po jehlicích, ale já to chtěla dokázat sama. Táta měl poznámky

:" No příští zimu se už ohřeje...Ty jsi teda pletařka... " a podobně.
Ondřej začal pofňukávat a lehat na polštářek.

Máma říká: " Běž si s ním chvilku lehnout. Pak uděláme něco k svačině."

Spali jsme jako dřeva. Já utahaná z pletení a Ondřej z hraní. Vzbudili jsme se, až když voněly buchty. Na stole byla krásná, nadýchaná, upletená, zelená šála. Úžasná.
" Mami dík. Jak jsi to zvládla tak rychle?"
" No holka, když máš dvě děti, tak se musíš trochu ohánět. "

Je fakt, že jsme měli nejhezčí svetry ve škole.
Tak jsem si od našich odnášela nejen krásnou šálu, ale i buchty. Hned jsem to vše zabalila a poslala.
Šála sloužila dobře.
Bylo po vojně, přišli jsme k našim na návštěvu. Jiřík šálu zapomněl u našich.

Máma volá: " Zapomněli jste tu šálu."
Já na to: " Dej jí klidně tátovi,Jiřík jí určitě nechce nosit. Má na ni divné vzpomínky z vojny."
Za týden jsme přišli na návštěvu a Ondřej dostal zelený svetr s bílým pruhem a velikými bílými knoflíky.
A tak vlna ze šály se transformovala do svetru. Ondřej ho nosil snad dva roky a hrozně rád.