Když byl Ondřejovi asi rok, koupili jsme mu takovou červenou židličku nebo stoličku. Nevím, jaký je v tom rozdíl. Prostě malá židlička bez opěrátka a na sedátku čtyři dírky a v nich malá kolečka. Na spodní straně dvě trnožky, místo nožiček. Z jedné strany se na ní sedělo a když se otočila, dalo se na ní obkročmo sednout a jezdit.Teda pokud jsi dítě a nevážíš víc než 15 kg.

()

Židlička byla pořád v provozu. Nejdřív na ní řádil Ondřej. Za šest let na ní jezdil náš mladší.

 Když kluci odrostli, dala jsem jí do předsíně a skoro všichni jsme se na ní obouvali. Když přišla návštěva a bylo málo židlí, židlička splnila svůj účel. Většinou jsem na ní seděla já. Udržela mě i když nemám 15kg.

Byla chudinka už oprýskaná a lezly z ní hřebíky.Hřebíky jsem zatloukla, ale chtěla generálku. Nebyly ruce.

Přišel Ondřej na návštěvu, když odcházel sedl si na židličku, obul se, Pak se narovnal a a zase ohnul, narovnal a v ruce držel židličku.

Říká něco ve smyslu: "Já si jí vezmu, stejně je moje... ne?"

Chvíli koukám, nic neříkám.

Pak pomalu:" No jo je tvoje.Je taková oprýskaná, co s ní budeš dělat?"

" No teď připravujeme dětský pokoj, vše natíráme na bílo. Tak jí obrousím a natřu na bílo."

" No jo vem si jí, prcek jí víc užije."

V duchu jsem si připomněla co se na ní Ondřej nablbnul. Ještě jsem to zkusila jednou (bez boje jí nedám)

 " A nemáme koupit novou? Kdoví, jak dlouho tahle vydrží?"

"Ne! Tahle je moje!"

Už jsem nic neříkala.

Jen když vytírám v předsíni je tam takové prázdné místečko.

 

 

Byli jsme se podívat na připravený dětský pokojíček. A já pohledem pohladila bílou malou židličku s kolečky.... 

Foto ilustrační, úplně stejnou jsem nenašla.