Jako malí jsme s bráchou chodili na střídačku k babičce a dědovi. Vždycky v pátek si pro nás někdo přišel. Prý jsem brečela, když šel brácha a já zůstala doma. Jako malá jsem neměla pojem o čase a tak jsem vždycky běžela k dědovi a kulila oči a křičela :

()

" Já půjdu, já půjdu."

Děda na to : " Tak co Danusič, jsi připravená? Jedeme?"

Poskakovala jsem k tramvaji. Děda toho moc nenamluvil a tak jsem se jen držela za ruku a vychutnávala cestu tramvají.   Už to byl pro mě zážitek.

Vystoupili jsme na náměstí. Tenkrát stavěla tramvaj přímo před radnicí. Pak přes celé náměstí a uličkou z kopce.

Ani ne v půli kopce, byly takové divné zamřížované dveře. Tlumené světlo. Nějaké nápisy. Já číst neuměla. Nechodila jsem ještě do školy. Ale asi mě zajímalo, proč jsou tyhle dveře jiné než ostatní.

Děda se zastavil, zamyslel a říká: " Danušic , na to jsi ještě malá, to je bar. Noční bar. Ale až budeš velká slečna, tak tě pozvu a půjdeme do báru. "

Sice jsem nevěděla co je to bár, ale odpověď mě uspokojila, půjdu přece s dědou.

Každých 14 dní, pokud jsme šli s dědou jsem zvolnila krok a prohlížela jsem si vstupní dveře do báru. A děda mě pokaždé ujistil, že si to pamatuje, že mě pozval.

Nestihl to,umřel když mi bylo 11 let.

Prodělala jsem pubertu, pohybovala se v jiných částech našeho města.

Pak jsem se vdala, vychovala dva kluky, ale pokaždé když jdu Frýdlantskou ulicí, kolem těch dveří vzpomenu si na dědu.

Různých pozvání jsem za svůj život dostala, ale ani jedno si nepamatuji tak dlouho.