Liduška tady vzpomněla městské lázně. V páté třídě jsme chodili na plavání.()

Voda ve mně evokovala zrzouna.

Čekala jsem, že je určitě pod vodou.   Hodně dlouho mi trvalo, než jsem do vody vlezla.

Všichni už uplavali celý bazén a já teprve lezla do vody. Opatrně a s rozvahou. Ve střehu, kdyby se vlny otevřely a vyskočil zrzek, celý mokrý a s vykulenýma očima.

Kurz plavání pomalu končil. Byla jsem asi 10x. Měli být závěrečné zkoušky. Skočit šipku do vody a uplavat na čas několik bazénů.

Podle toho, jak jsme byli rychlí, dostávali jsme nášivky na plavky.

Jestli si to dobře pamatuji, nejrychlejší dostali delfínka, pomalejší kapříka a ještě pomalejší želvičku.  

Já plavala celkem rychle, jen mě nedonutili skočit šipku. Prostě ne!

To bylo pro mě nerozvážné skočit do vody, bez rozhlédnutí  a opatrnosti.

Všichni skákali šipku a vyrazili vpřed. Já slezla po schůdkách za šíleného pískání plavčíka. Tady si mohl už zvyknout, když jsme se viděli po desáté 

Řádně se rozhlédnout a plavat. Už nevím, asi jsem dostala delfínka, ale s vykřičníkem. A vlastně do dnes šipky neskáču.