Nevím proč, ale míváme  noční vzrůša. Většinou to potom zaspím, vím že se něco dělo, ale těžko si vzpomínám.... Ale jsou zase příhody, co si pamatuji a někdy se smějeme, že se nám pak nechce spát. ()

No asi takhle, máme moc úzkou ložnici. Tak jen na postel, kolem postele se projít nedá. Původně zamýšleno jako dětský pokoj – jelikož jsme měli kluky dva a nevešli by se tam, rodiče se obětovali a spí v nudli.  
V noci spím, bylo asi půl druhé... a slyším plácání. Něco se ti zdá ... spi. Ale za chvilku zase.. nechce se mi o tom přemýšlet a tak se přesvědčuji, že déšť. Hlásili déšť. Jo prší nám na parapet  a je to otevřeným oknem víc slyšet. Ale není to stejnoměrný jako déšť. Sakra co to může být.
Je jasné, že neusnu, dokud na to nepřijdu.  Zaposlouchám se. No asi můra naráží na sklo. No jo, ale ty nalétávají na světlo a my nesvítíme. Že ona potvora můra vlétla do okna a propadla  dolů. Máme totiž okna dvojítá a navíc rozdělená na malá nahoře a větší dole.

Večer jsem malé okno otevřela, aby se nám lépe spalo.
No nic musím vyskočit na postel, otevřít velké okno a můru vyhnat do noci. Jinak neusnu. Můj ochraňovatel spal jako medvěd. I když mu u ucha skáče mladá srnka.
Otevřu okno a myslím, můra vylítne, já si lehnu a budu konečně spát. Omyl, místo ven něco vletělo dovnitř. A bylo to pořádné... rychle jsem si lehla a dělala, jako že nic.
Snad si to taky lehne a vyřešíme to ráno. Ale né, je sice tma, že není nic vidět, ale slyším jí a možná cítím závan křídel. Asi mi hrabe, ale bojím se oči otevřít a zjistit co by to mohlo být. Zase je chvíli klid. Ale spát nejde. Pomalu se soukám z postele, abych nevzbudila medvěda.  Dva se na gauč do obýváku nevejdeme .
A pokud spí a o ničem neví, tak co. Hlavně zavřít dveře, aby to neletělo za mnou. 
Natřepávám polštářek v obýváku a ještě ani hlava nespočinula a v ložnici se rozsvítilo. A je to v háji, jdeme lovit vetřelce.
Jiřík už prohledává ložnici, já stojím u dveří a čekám. Já to už dneska viděla...
Frrr už to letí!

Netopýr a pěkně velký.

Začíná létat v kruzích, co mu naše nudle dovolí. Když letí kolem nás, podvědomě děláme dřep.
Když letěl po šestnácté, přestalo mě to bavit. Přece tady nebudu cvičit do rána. Skočím na postel, rozhrnu závěsy, otevřu okna dokořán a doufám, že chytne luft.     Ale je asi chudák otlučený a sonar mu nefunguje. Stále létá dokola. Občas si chce sednout,ale nejde u to se přichytit. Sedá si na zem. Na vteřinu si ho prohlédnu, je krásný chlupatý, jako sametový . Ale vzít do ruky se ho bojím , abych mu neublížila. Ani mi nadává šanci. Hned zase startuje. Asi chvilka soustředění a odpočinku udělala své, nabírá směr a vylétá ven. Zavírám okna a snad můžeme spát. Jsou tři, to budu ráno vypadat.