Horní Dolní -lyžovačka

Lyžování v Horní dolní, né jmenovalo se to tam Horní Světlá.

Když skončila motorkářská sezona roku 06, domluvili jsme se, že uvidíme zimně a zablbneme ve sněhu.Pavlík dostal za úkol vybrat penzion a hlavně místo, aby tam nebylo moc lidí, při tom sjezdovka.

Začali jsme se hlásit na fóru, kdo by jel.

 Protože jsme do poslední chvíle nevěděli kde se penzión nachází, dali jsme si sraz v restauraci Starý Stožec. Tam jsme se přivítali s Pavlíkem a s Moni a s Fandou. Petrk se Zůzou a Kačkou jeli přes Liberec, kde jsme se připojili a spojeni vysílačkami komentovali vše. Jiřík nám vyprávěl, že se narodil v hájence nedaleko. Kolem jen les jako cestou, co jsme jeli. Najednou Zůza vykřikla Jiříkův rodný krmelec....a opravdu kousek od silnice krmelec, nevím jestli Jiříkův rodný, ale docela nás to pobavilo.

()

To jsme už přijížděli na místo setkání s ostatními . Přivítali jsme se s Moni a s Pavlíkem a s Fandou. Co nás překvapilo a zaskočilo měli s sebou lyže. My ne. My ani žádné nemáme a tak jsem začala přemýšlet co tam budeme asi dělat. Jiřík nemá rád sníh a tak mě i překvapilo, že vůbec jedeme. No byli jsme skoro na místě. V restauraci jsme si dali horkou griotkou a pokračovali v cestě. Pavlík měl rozkreslenou mapu, abychom nebloudili a stejně jsme jeli blbě a museli se vracet a otáčet na velmi úzké silnici.

Sjeli jsme z hlavní silnice na nějakou polní a pod břehem takový kilometr prudkým kopcem dolů se nacházel penzion Petrova bouda. Už název měl Pavlíka varovat! Bouda vypadala jako stará roubená chalupa.

Přivítal nás nápis NEVAŘÍME. Tak jsem se zasekla poprvé. Po druhé mě zamrazilo, když jsem viděla pokoj. bylo tam asi šest postelí, ale nevlezla bych ani do jedné...
A nebylo všem hrůzám konec, záchod viděti a umřít na prasklý močový měchýř. Ani z výšky neee.Naštěstí jsme měli pokoj jen pro sebe. Alespoň první noc. Slabá útěcha. Napadlo mě kde budeme trávit celý den,když ostatní budou lyžovat. V pokoji určitě ne. vynosili jsme věci z auta a já ani nevybalovala, co kdyby někdo řekl "apríl jdeme do jiného penzionu".
Tohle byla zkouška odvahy. Sedla jsem si opatrně na kraj postele a čekala až se svoláme vysílačkami na večeři. vysílačky jsme měli nově zakoupené v Německu a chtěli jsme je

vyzkoušet a tak do nich pořád někdo něco říkal. Pak zazněla ty slova "Jdeme na večeři"

      

Takhle se hlásíme o jídlo......

Přivítala nás docela útulná restaurace, kde se vařilo jen pro nás, proto ten nápis na hlavních dveřích. Ten byl pro cizáky. Usadili jsme se ke stolu a čekali co nám bude nabídnuto. Panu majiteli, co nás obsluhoval, jsme převedli naše nejlepší číslo. Když se zeptal "kdo si dá pivo"? Začali jsme se hlásit jako ve škole, takže spočítal s úsměvem hlasy a nabízel dál."kdo si dá polívku"? a my zase poslušně ruce nahoru.
Tohle vzniklo při vyjížďkách při větším počtu účastníků a nechápavé obsluze. Abychom nezdržovali objednáváním každého zvlášť , tak někdo se ujmul předříkávání a jen yvkřikl. svíčková a kdo chtěl svíčkovou zvedl ruku, obsluha spočítala "kusy" a vykřikovalo se dál knedlo vepřo zelo. Samozřejmě se nečetl celý jídelníček, vždycky jsme se shodli na dvou třech jídlech.

Tady bylo rozhodování jednoduché děti smažený sýr a dospěláci knedlo zelo vepřo.
A překvapivě dobré. Po večeři se vedli řeči , zkoušeli vysílačky a pilo pivo. někdo šel spát dřív a někdo vydržel až do tří do rána. Já tedy ne, dala jsem si tři piva a šla spát. Šla jsem po tmě, abych neviděla znovu tu postel. Nakonec lepší než ve stanu, byla to postel.
Ráno nás uvítala opravdu královská snídaně. Hezky prostřený stůl a bylo vše dobré housky, šunka, vajíčko,džem a máslo. A a kdo chtěl párek nebo míchané vejce mohl si říct. Jen to dýl trvalo, protože pan šéf tam byl sám.Toho chtěla využít Monika a cpala se do kuchyně, že pomůže. Rychle jsme jí to rozmluvili. Podle toho v jakém stavu byl celý penzion, jak mohla vypadat kuchyně? Pak jsme se dozvěděli, že to nebyl přímo pan majitel, ale jen pronájemce a vše bylo jasné. Pani majitelé nechtěli vrážet peníze do něčeho co bylo pronajaté a pronajímatelé tam byli na rok, tak co.

Můj největší zážitek byl s WC. Chtě nechtě byli jsme tam tři dny a muselo k tomu dojít... Zašla jsem na ten společný v patře, abych měla klid. Obalila prkýnko toaleťákem a opatrně usedla poprvé a naposled. Podivně se to se mnou zakývalo a při pohledu dolů jsem uviděla část časopisu. No mrku se ... ale jak jsem začala časopis vytahovat začalo se to se mnou víc houpat a naklánět k jedné straně. Pochopila jsem rychle a to bylo asi moje štěstí, že tam časopisy nejsou na čtení. No zvládla jsme co jsem potřebovala.

To se už ve vysílačce ozýval pokyn, že jdeme na sjezdovku. Tak fofrem natáhnout kombinézu, teplé boty a na seřadiště před penzion. Mezi tím přijela Pavlíkova sestra s rodinnou. Všichni vybaveni opravdu lyžovat a jezdit na snouwbordu. Sjezdovka byla krátká, ale nebylo tam moc lidí a všichni byli spokojení. Dorazili i další z Liberce Mira99 s Janou a Šelbič s Verčou. Chvíli jsme blbli ve sněhu a s vysílačkami. U stánku si dali nějaké teplé nápoje. Společné foto na fórum.

Vysílačky zvlhly a nechtěly vysílat. Po návratu na penzion se Jiřík rozhodl, že půjde vyzkoušet dosah právě vysušené vysílačky. Chodil po okolí a hlásil se z různých délkách od penzionu.Pak zmlkl. Vtipálci toho hned využili a hlásili, kde zapadl a jak jsou daleko hranice a táák...

Vrátil se asi po půl hodině. S úsměvem na tváři, že kousek odtud je penzion pana Kolínského a vaří tam dobré kafe. Do naší objednané večeře byl čas a tak jsme vyrazili na procházku s kávou.

Druhý penzion byl opravdu kousek. Ale největším překvapením bylo vše co následovalo. Čisťounká, voňavá restaurace s ochotnou obsluhou. Dali jsme si pivo, kafe a palačinku a oči nám lezly čím dál víc z důlků. Pár panáků a dali se do řeči s panem majitelem. Bylo prostě vidět, že vše co vydělá, dává zpět do penzionu.Někdo se jen tak zeptal a máte volné pokoje? a pan Kolínský s úsměvem jistě pojďte se podívat. já nešla bylo mi jasné, že se musíme stejně vrátit do Petrovy boudy.... začala jsem chápat rozdíl mezi penzionem a boudou. a jen se uklidňovala, při vyprávěním o senzačních dvoulůžkových pokojích s příslušenstvím a televizí se satelitem, že je to určitě za jiné peníze,Bylo ..... asi o 50,00Kč. Zachránil to ještě jeden panák, jinak bychom se opravdu do boudy nevrátili ani snad ne pro své věci. Jako kdyby to ten " náš" tušil, s večeří se fakt vytáhl. Byly bramboráčky, pečené maso, opečené klobásy grilované kuřátka..... no prostě takové velké obložené prkýnko a to opravdu velkolepě obložené.

Nevěděli jsme kde začít a hlavně nás taky trochu tlačila ta palačinka.

Nikam se nespěchalo a tak někteří konzumovali a popíjeli až do tří do rána. Já ne těšila jsem se do pelechu a to tu noc s námi na pokoji spali Mira99 s Janou. Ráno bylo velké překvapení při pohledu z okna. Sice včera sníh byl, ale ne tolik . A muselo sněžit celou noc a dost hustě.měli jsme auta zapadaná, že jsme stěží rozeznali čí je čí. Šli jsme na snídani a někdo dostal blbý nápad otevřít hlavní dveře

..... bylo do půlky dveří zasněženo a sníh se začal hrnout do boudy. někteří začali panikařit a prohrabávat tunel k autu. My šli snídat s tím, že to nějak dopadne. Přece jezdí pluhy a sypací vozy.
Na snídani jsme se dozvěděli, že jsme uprostřed kopců a pluhy sem nejezdí. takže kluci se chopili lopat a hrabla a šli hledat svoje miláčky. My děvčata jsme šly zpět na pokoj a povídaly si a pokukovaly z malých okýnek jestli neuvidíme vyhrabané cestičky. Asi po dvou hodinách přišli unavení kluci s tím , že tady zůstaneme do jara nebo do oblevy. Ten den jsme měli jet domů. někteří začali přímo hysterčit, že chtějí odsud. A to hned. Bylo teprve poledne, tak kam spěchat. Kluci se ohřáli a šli zase na sníh.

 

 

 

 

 

 

K autům jsme se už dostali, ale co dál k silnici to bylo tak kilometr a do kopce a cesta tady nebyla vůbec vidět, Ani náznak. Naštěstí nám přišli na pomoc. Byli to místní s traktorem a pluhem. Projeli cestu a pak postupně pomáhali vytlačit těm, kterým to prokluzovalo. Někteří byli vybaveni řetězy, ale návod na nasazení nebyl. A tak spoustu radilů, jak je nasadit na kola. Samozřejmě každý nejchytřejší a jeho rady nejlepší. Po chvilce bádání na to přišli a hurá vpřed. Byli asi tři hodiny a my byli na silnici a pomalu jeli k domovů. Ve vysílačkách se ozývalo, hodnocení celé akce. Všichni ufuněný z tlačení aut. Ale šťastní z prožitého víkendu.
Viděli jsme se, zažili spoustu legrace, pochopili rozdíly mezi boudou a penzionem. pohoupali se na WC. A přibrali alespoň dvě kila. ale byl to bezva výlet i když nebyl na motorkách.