V pátek byl teplý den. Jiřík odpoledne neuklidil Maxika, nechal ho stát na chodníku, před domem.

()

Bylo kolem sedmé večer a bylo pořád teplo. Říkám: "Když máš venku Maxe, nepojedeme někam?" Myslela jsem na kafe k Mírovi do ČD.   Ale tam je to vždy na dlouho. Kluci jak začnou řešit klučičí věci...

" Kam bys chtěla?"

" No to právě nevím, nechám to na tobě."

"Ne ne já tě zavezu, kam ty budeš chtít, jen si řekni."

" Né moc daleko, je už pozdě. Né moc blízko, abych si to užila."

"Tak kam?"

"Nevím."  

"Vezmu tě k prameni Ploučnice. Je to průrva a docela zajímavé."

Tak šup, šup ať to stihneme a něco vidíme než zapadne slunko.

Přijeli jsme ke skále, ze které vytéká Ploučnice. Na břehu byli vodáci, asi plánovali sjezd. Chvíli jsme okukovali, něco nafotili.

"Pojď, ještě ti něco ukážu." Jiřík mě vede ke strmým schodům v lesíku.Šplháme jako kamzíci.

Kousek po pěšince. Jiřík říká: "A tady hodně opatrně, ať tam nezahučíš. " Já ještě nic nevidím a tak jdu blíž, to už cítím, jak mě chytá za límec.

" Nelez tam tak blízko. Já tam pro tebe skákat nebudu."

 

Jo už to vidím, průrva dost hluboká. Fotím a chci jít ještě blíž, pro lepší foto. Ale chycený límec nedovolí a nepovolí. Tak fotím z jedné strany, pak průrvu obejdeme a fotím z druhé strany. Přes stromy toho moc není vidět.

 

Zpátky jdeme po pěšince okolo. Sluníčko zapadá.

Domů přijíždíme za tmy.