Ve čtvrtek volala mamča. "Stavíte se."  

"Jo stavíme, zítra. Jsme přece domluveni, máte narozeniny. A táta slíbil udělat ten úžasný salát z uzeného kuřete."

()

" Jo to jo. A nemůžete se stavit dneska?"

" Já jsem mimo Liberec a vrátím se až večer."

" Aha, tak nic, tak zítra."

" Stalo se něco, spěchá to?"

" Ne ne počká to do zítra."

Je pátek dárky máme zabalené a jdeme na návštěvu. Už v předsíni mě něco zarazilo. Na stolku plno kupovaných, zabalených mazanců. Přijdu do kuchyně a stůl nebyl vidět přes mazance. Co se tady děje? Do pokoje jsem se bála vejít. Proč tolik mazanců? Navíc když mamča peče, já taky peču....

Máma se jen nešťastně kouká: " No byl tu známý a ptal se jestli nechceme mazanec. Říkala jsem si než budu péct, tak se jeden sní a takhle to dopadlo."

" Kolik jich je? A Kde všude ještě jsou? "

" No ještě v ložnici a na mrazáku. Je jich asi dvacet."

" Jejda. Co s nimi budete dělat? "

" No rozdáme je vám, za chvíli přijde Martina s Mirkem a Ondřejovi je odvezete vy."

" No nazdar."

" Zdar."

Tak jsme popřáli, snědli salát,

vypili víno a domů táhli asi deset mazanců. Přibrzdili jsme u Ondřeje a nadělili mu taky. Divně se díval a pak se ujistil: "Ale upečeš viď?"

Jeden jsme doma snědli, ostatní jsem dala na mrazák a bude z nich asi žemlovka. Kluci chtěli mazanec doma pečený... mazanec