Bouzov – Kozov- Moravská Třebová 2007

 

Jednou volal Pavlík: "Uděláme výlet, pojedeme tam kde jsem studoval. je to v mé režii.O nic se nestarejte, ubytování zamluvím, jen pojeďte." A tak jsme jeli ani jsme pořádně nevěděli kam. Ale to pro nás není důležité hlavně, že výjde počasí. Věděli jsme jen, že budeme bydlet na nějakém statku.  Jeli jsme na východ. Směr Olomouc. Tomaso s Anynkou nás zavezli o moc hezké restaurace, kde jsme pojedli, popili a domluvili, že za námi přijedou a frčeli dál.

 

Jeli jsme jeli a Jiříkovi docházel benzín, tak jsme hledali pumpu. Ale kde nic tu nic Jen samé malé vesničky a pumpa nikde. Ještě jsme malinko bloudili a nervozita stoupala. Najednou z ničeho nic pumpa, tak z minulého století. Jeden stojan a zřejmě se pumpovalo ručně. Jiřík se několikrát ubezpečil, že je to opravdu benzín. Obsluha benzínky začala být taky nervózní. My Jiříka uklidňovali a povzbuzovali, že široko daleko stejně jiná pumpa není, tak ať natankuje, zaplatí a jedeme dál. Po chvíli jsme zjistili, že jsme skoro na místě. Bouzov hlásala cedule u cesty. To se už začalo se smrákat když jsme se ocitli před velikou bránu. bylo to něco mezi statkem a zámkem.

  

Vysoké zdi a uprostřed náměstíčko. Ještě něž tohle Jiřík viděl, zvedl hledí u přilby a zařval "to si děláte prču, tady já spát nebudu, na takové samotě.... já mám rád, kavárny a ruch kolem sebe. A tady snad nejsou žádný lidi. Umí tady uvařit espreso?" mohl křičet jak chtěl, nocleh byl zamluven tady a byl už večer. Takže zaparkovat stroje a ubytovat se. Měli jsme pokoj v prvním patře a okýnka byly ve výšce dvou metrů a byly tak malinký jako někde ve vězení. A zima. Takže jsme se rychle převlékli do civilu a šli se poohlédnout po nějaké restauraci. Našli jsme restauraci na konci nádvoří. Taková lepší čtvrtá cenová skupina. Jiřík se mračil ještě víc, snad to zachrání pivo. Objednávám dvě plzně. To už přicházejí Pavlík s Moni. a Jirka zase útočí na Pavla, to si fakt děláš prču, tady já nezůstanu. Pro ten večer jsme zůstat museli. A tak rychle objednávám další pivo, abychom ten problém spláchli. Ale to nebylo ještě nejhorší. S námi tam bylo ubytováno asi 12 Němců. Byli to nějaký sportovci a už měli nějaké pivo v sobě a křičeli a byli hluční.  Jak z toho ven ? Začali jsme si vyprávět vtipy. V jednom vtipu zaznělo já su Jarda z Ostravy.Nevím jestli má cenu tady ten vtip popisovat, protože psaný nebude mít ten náboj.   Prostě kluky ten vtip tak pobavil, že na sebe pokřikovali . já su Jarda z Ostravy a vezu skruže.  Výbuch smíchu, prostě už se ten vtip nemusel vyprávět celý. Stačila tahle věta a smáli jsme se. To jsme nevěděli, že někdo ten vtip uvede v život. Pavlík šel na záchod a chvilku po  něm i Jiřik a jak tam tak čůrají Jiřík zase řekne tu větu.Já su Jarda z Ostravy..... zbytek nestihne říct, protože se vedle ze záchodové kabinky ozývá :"Já su též z Ostravy.

Pavlík ani nedočůral a uháněl se smíchem pryč. Možná že se ani nezapnul....Jiřík v patách za ním a rychle si sednout, aby se dotyčný ze záchodu nechtěl kamarádit. Když byl taky z Ostravy.:-)  kluci nám to nemohli ani vyprávět, jak se smáli, Pavlíkovi tekly slzy a už se nemohl ani smát. Ale byl to takový situační humor. Nálada se o hodně zlepšila. Dokonce nás šest překřičelo těch dvanáct Němců. A to bylo co řict. Kolem jedenácté se šlo spát. S tím, že při snídani naplánujeme kam pojedeme.

Jeli jsme se podívat do nedalekého města. , kde jsme potkali tu "naší" skupinu Němců. rychle jsme změnili směr a šli na opačnou stranu.

 A tak hurá na výlet.. do Moravské Třebové, nejdřív nám Pavlík ukázal kam chodil do školy, kam chodil do tanečních a nechal se všude vyfotit. Kolem druhé se přihlásil hlad a tak jsme vyhledali asi jedinou restauraci ve městě.  Vejdeme do restaurace a tam zase "naši"křiklouni. Naštěstí odcházeli, ale poznali nás a tak halasně zdravili. Najedli jsme se, dali si kafíčko.

 Pocourali jsme městem a došli až ke zámku ..... který jsme si zvenčí prohlédli udělali pár fotek a usadili se na nádvoří v malé kavárně a čekali až dorazí Jarek s Vlastičkou.

Kluci se bavili o ledasčem a narazilo se na Rychlé šípy a jestli si vzpomeneme, jak se kluci jmenovali. Jarda Dušín, Metelka, Rychlonoška ....Na toho posledního jsme si nemohli vzpomenout. A když přišel číšník tak se Jiřík bezelstně ptá:"A pane vrchní četl jste Rychlé šípy?" On jen trhl ramenem položil kafe a bez řečí odešel. Pavlík vybuchl smíchy. My chvíli nechápavě koukali a pak nám to docvaklo. Číšník si asi myslel, že jsme dlouho čekali a tak jsme mu taktně naznačili.....Ale Jiříka opravdu zajímalo jak se jmenoval ten čtvrtý.  O to víc jsme se smáli. :-)

Vlastička s Jarkem dorazili, přivítali jsme se, občerstvili se a mohli jsme pokračovat ve výletu.   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zjistili jsme, že nedaleko je nějaké muzeum. Pak se jelo do muzea. Do Mladějova na Moravě. Bylo to muzeum lokomotiv a jiných podivných aut a vozítek.......mě to spíš připadalo, že jsme na šroťáku. Všude po dvoře rozpadlé železné ruiny, jako když auta. Ani nevím jestli po nás chtěli nějaké vstupné, spíš byli rádi, že někdo přišel a zajímá se o všechny vozítka. Ujal s nás takový strejda v umaštěných montérkách. V puse jeden zub. A ze začátku jsme se o něj drželi dál, protože byl cítit vyjetým olejem, nebo co to bylo. Ale ukázalo se , že je to člověk na pravém místě a vyprávěl nám všechno s takovým zaujetím. Spousta aut bylo vystaveno venku a Jiříka všechno zajímalo a měl všetečné otázky. Ten človíček všechno vědě la vše trpělivě vysvětloval.  Bylo to opravdu zajímavé vyprávění i pro nás děvčata. Když asi po třech hodinách vyprávění se prohlídka chýlila ke konci, dohodli jsme se , že ho nějak odměníme. Složili jsme dvě stovky do  ruličky a vyslali Vlastičku, coby nejhezčí z osazenstva aby mu je šoupla do náprsní kapsy. Vlastičce se to moc nelíbilo, že se mu má přiblížit skoro na dotek. Ale byli jsme v přesile. A pak šla. Pán se na ní hezky bezzubě usmál.  A jako prémii dovolil klukům prošmejdit jednu menší lokomotivu. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Večer jsme navštívili zase restauraci ve Valáškově grundu, kde nás překvapili tím, jak tam dobře vařili. Každý si dal něco jiného a vše vypadalo moc hezky a dobré to asi bylo taky nikdo nic nenechal.Všichni vylízali talíře.  Proběhlo pár panáků, nějaké pivko a šlo se spát. Po snídani jsme se dohodli, že pojedeme domů, jenomže to znamenalo rozloučit se s Jarkem a Vlastičkou. S Tomasem a Anynkou jsme jeli do Hradce na oběd v italské restauraci. A po dobrém obědě směr domov.

To jsme jeli jen s Pavlíkem a Mony.