Z vyprávění bráchy:

()

Po vojně jsem začal jezdit na čundry. Nejdříve sám, později jsme byla skupina pár kluků. Postupně se k nám přidávala i děvčata. Jednu z nich, "Slaměnku" jsme si vzal.

O několik let později s námi jezdili i naši kluci. Byla jsme dobrá parta. A nerozlišovali jsme kolik komu je let, prostě jsme si rozuměli a to bylo to hlavní.

Jezdil s námi jeden starší o několik desítek let. Rád jsem poslouchal jeho vyprávění a životní moudra.

Jednou mi říká: Ty Jaromíre, já tě mám rád a chtěl bych ti něco dát."

Brácha se podivil. " Ale to není nutné, mě stačí když můžu vedle tebe strávit den a poslouchat a večer si zazpívat."

" Ne já bych ti chtěl něco dát. Ale já nic nemám...."

Brácha se jen usmíval.

"Vy jste tady se synkama, viď? Já je vezmu chvíli k vodě."

" ???"

" Neboj, dělal jsem několik let plavčíka."

"Já se nebojím, jen co na to kluci."

Míra s Jindrou hned vyskočili, že se bude něco dít. Dvě hodiny byl v táboře klid.    

První přiběhl Jindra: "Tati, tati já umím plavat." Poskakoval kolem ohniště. Starší Míra šel rozvážným krokem ...

" Já už jsem plavat uměl, ale teď to umím asi líp."

Kamarád se jen usmíval. "Jaromíre, to je ten můj dárek pro tebe. Naučil jsem tvoje kluky plavat."

Je to zpátky asi 15 let, ale vždycky když se jdeme koupat do řeky nebo rybníka, vzpomenu si na dar -nedar.