Dneska jsem musela vyrazit z domu dřív. Šla jsem na krev. Sice mě Jiřík chtěl odvézt, ale já se chtěla projít.

()

Pod naším domem je takový divný přechod.  Už jsem o něm psala tady.

Tentokrát jsem ale nechtěla riskovat a zmáčkla tlačítko a čekala na zelenou. Auta svištěla kolem mě, takhle ráno bych opravdu nepřeběhla na červenou.

Blikla zelená, vydala jsem se na cestu, v půlce je ostrůvek. Pro jistotu otáčím hlavu, jestli můžu pokračovat. I když mám zelenou. Řítí se kamión a nevypadá, že by brzdil, myslím, že i kdyby šlápl na brzdu, auto by zastavilo daleko za přechodem. Tak jsem zase dala nohu zpátky na ostrůvek, přinožila jsem a pěkně čekala, až přejede.

Moudřejší (slabší v tomto případě) ustoupí. Jen se mi odfoukla ofinka. Brr. S ním bych se nechtěla potkat. To bych se asi dlouho netrápila.

Tak teď přemýšlím, co je lepší.

Přebíhat na červenou a být ostražitá, protože to se nesmí.

Nebo jít na zelenou, ale s tím, že mě někdo může stejně "sestřelit".