Moc se nám na tu oslavu nechtělo, ale když jsme už ujeli 200 km a měli jsme u známých spát, moc protestovat se nedalo.

()

Marné byly řeči: " Vždyť toho Jirku neznáme..." Prostě jdeme a hotovo. "Stejně se zítra jdeme podívat na jeho barák, tak by jste ho poznali. Budete se znát o jeden den dýl.... "

Oslava byla v divadelním klubu. Spousta neznámých lidí. Vlastně všichni až na Lenku a Honzu. Naše kamarády.

Popřáli jsme oslavenci, představili se s několika lidmi. Objednali si pití a zábava začala. Měli jsme VIP místa na takovém malém balkonku, nebo spíše vyvýšeném pódiu. Kapela začala hrát a já si uvědomila, že jsem hooodně dlouho nebyla na žádném koncertě nebo zábavě s živou kapelou. Hráli hezky, ale pro mě neznámé písničky. Byli jsme opřené o malé zábradlíčko a podupávali nohou.

Po první písničce přišel oslavenec Jirka, vylezl na pódium a vzal si mikrofón, přivítal nás. Pronesl pár slov a chtěl číst svůj životopis. V ruce držel asi 10 listů papírů. Pomyslela jsem si, něco se o něm dozvíme. Ale rychle to zakončil:

" Narodil jsem se ... a všichni mě znáte, tak si připijeme na to, že jsem se tu sešli. A hezky se bavte." V tom jeden z kamarádů přinesl tác frťanů. Já se nikam nehrnula, nechtěla jsem ten večer pít. Druhý den nás čekala práce a kdoví kdy půjdeme spát. Úplně mi stačí nevyspání, abych byla rozmrzelá, natož ještě opilá.

Stejně mi Lenka něco alkoholického přinesla, já to poslala dál a oslavenci připila kofolou. Kapela začala hrát a my sestoupili z výšin a začali se vlnit v rytmu. Prostor na to byl. Byla to soukromá oslava. Sice lidé stále přicházeli, ale pořád bylo místa dost na tancování určitě. U baru to bylo horší, ale tam jsme se necpali. Jen jsme okoukli dary, co dostal oslavenec a hezký dort.

A zase šup na parket. To se už kapela zahřála a hráli písničky mého mládí .Od Qeenů, Deep Purple, Clapton ... Beatles. Nádhera, kytarista hrál přímo božsky. Přestávky byly krátké, ale nikdo se nechtěl bavit. Všichni chtěli tancovat.

Užili jsme si to úžasně. O jedné přestávce se krájel dort.

Pak se hrálo na přání. Honza objednal Lence písničku, co hráli na jejich svatbě. Pyšně se mi přišel pochlubit, že příští písnička bude jejich.

" Jojo užijte si to."

Já si šla s Jiříkem na chvíli sednout. Za chvíli stál přede mnou Honza:" Pojď tancovat."

"Teď jsem dosedla a chtěla jsem se na vás koukat, až budete tancovat s Lenkou. Budou hrát vaší písničku ne?"

" Jo to už je ona a pojď se mnou tancovat ty."

"????"

"No podívej se kde je Lenička,to jí přece nemůžu rušit."

Koukám a nevěřím vlastním očím. Lenka sedí na pódiu u nohou kytaristy a zbožně na něj kouká.

Jdu tedy tancovat. U takové hezké písničky se sedět ani nedá. Honzu po písničce vystřídal Jiřík a dokonce oslavy jsem si už nesedla. Jedna hezčí písnička než druhá a většinou ploužáky a nebo pomalejší. Asi aby nás uklidnili než nás pustí domů.

Pak byl konec, pomyslím si kolik může být hodin? Svoje jsem na ruce neměla a tak to zkoumám na mobilu. Jiřík se přitočí a říká:

" Komu chceš volat v půl čtvrté? Já jsem volný...."

" Volat nikomu a neděl si srandu, že je tolik hodin. Víš, že chodím spát v deset, ať se děje co se děje."

Asi se dělo víc, že jsem neusnula a opravdu bylo půl čtvrté ráno. Takhle dlouho jsem snad nikdy vzhůru nebyla.

Kluci pomohli kapele sbalit věci a odnosit do auta. Rozloučili jsme se s kapelou, s oslavencem,mávli na pár nových kamarádů a parkem šli domů spát.

Ráno v deset jsme měli smluvenou pracovní schůzku.