Jedem do práce, jak jinak než na skútru. I když počasí není zrovna přívětivé, ale neprší.

()

Přijíždíme ke křižovatce, kde jsou dva pruhy do křižovatky. Jeden rovně, jeden odbočovací doprava.

Někdy přijíždíme a je zelená, tak to stihneme projet bez zastavení. Někdy je fronta aut v obou pruzích.  To vím, že musím tisknout kolena ke skútru, budeme se lisovat mezi auty.

Dneska přijíždíme ke křižovatce a už vidím tu frontu. A náklaďák... to nemám ráda.  Má velký kola a funí z něho horko, jedeme hodně blízko. Krokem se posouváme vpřed, opravdu po centimetrech. Pozor na zrcátka. Už stojíme skoro u přechodu. Chybí jen pár cm, nestojíme první a tak Jiřík není spokojený.

Lisujeme se dál.  A nejde to.  Auta jsou moc blízko u sebe a přes zrcátka se nedostaneme. Naše zrcátka jsou ve stejné výšce jako jejich.  

Jiřík zastavuje a krčí rameny. Stojíme mezi auty a příjemné to není.    

Najednou obě auta, jako by byla sehraná, uhnou každé na jinou stranu. Dělají nám místo, abychom projeli. Usmívám se na obě strany a děkuji, rukou mávnutím.

Během vteřiny skočí zelená a my vyrážíme. Nikoho nezdržujeme.

Docela milý pocit, když vám někdo uvolní místo na projetí. Na dálnici se nám to stává docela často, v čekající koloně taky. Prostě nás pustí, ať nepřekážíme a zbytečně se mezi nimi nemotáme.

Tohle bylo ale poprvé z očí do očí.