Tak máme doma koťátko. Nechce se mi tomu věřit. Můžu na něm  oči nechat, je milé a hravé.

()

Hodně mi pomohlo, když jsem se vracela z nemocnice ubrečená. Jako by to Čita cítil. Tiskl se ke mně, a když jsem ležela pomalinku se sunul ke mně, až jsme měli čumáčky u sebe a ještě teplou ťapku mi dával na tvář. Jako by chtěl říct:" Tak už nebreč. Bude to dobrý"

V tu dobu mi volalo hodně kamarádů. Chtěli vědět jak je na tom Jiřík a jestli nepotřebuji něco já. Byly to většinou dlouhé telefonáty.

Jednou volá Janinka. Ke konci hovoru se ptá na Čitu. No jo kde je ? Dlouho jsem ho neviděla.

Na zavolání přiběhne, sedne si na svojí malou prdelku a začne se lízat. Co je na té kočce divného?  Jejda je mokrá.

Ukončuji hovor a jdu se podívat do koupelny. Cestou beru ručník. Čita se ale nechce utírat. Rozhlížím se po koupelně. "Kde ses mohl tak vymáchat?."

V koupelně žádná voda není. Jdu po mokré stopě... na záchod.

Tak se Čita seznámil se záchodem .