Valentýna neslavíme. Jiřík říká: " Na to abych ti koupil kytku, nebo ti řekl, že tě mám rád nepotřebuji žádný svátek.

()

Ani já nechci takové svátky slavit, sklouzává to někam do komerce...

Po dobrém obědě jsme se domluvili, že se půjdeme projít a na kafe do naší oblíbené kavárny.

A uvidíme co budou mít dobrého v prosklené vitrínce za dobroty.

Přišli jsme do kavárny. Okukujeme dortíky ve vitrínce.

Všimla jsem si, že v rohu sedí známá. Dáša, jak jsme se dlouho neviděli? No takové tři roky. Naposledy se chlubila, že má dceru na vysoké a že se znovu vdala.

Jdeme jí s Jiříkem pozdravit ke stolku, abychom nepokřikovali po cukrárně.

Chvilku se bavíme a pak padla otázka, kterou nemám ráda. " A jak máte? "

Bylo mi jasné, že slovo si vezme Jiřík a bude vyprávět o úraze.

Slyšela jsem to tisíckrát, ale vždy mám husí kůži a mám co dělat udržet slzy.

No, jestli začne vyprávět o úraze podrobněji, drcnu do něho, aby to zkrátil...

Dáša chvíli poslouchá a pak říká: " To jste měli štěstí, že jste to zvládli. Já tu šanci nedostala. Před vánocemi mi zemřel manžel na služební cestě v cizině. "

Stáli jsme jako zmrazení. Já už slzy neudržela, chtěla jsem něco říct, ale stáhl se mi krk a nešlo to. Jen jsem Dášu objala.... tak jsem si musela jít sednout k našemu stolu. Utřít slzy a hlavně se trochu uklidnit. Pak jsem se vrátila k nim. Jiřík se ptal co a jak....

Pak jsme změnili téma a trochu si popovídali.

Nechtěli jsme Dášu zdržovat, měla na stolku otevřený notebook a něco psala. Rozloučili jsme se .

Seděli jsme s Jiříkem u stolečku a jen mlčeli. Ani nevím, co jsem jedla. Hlavou mi lítaly myšlenky....a moc hezké nebyly.

 

Ale my to zvládli, Jiřík je tady. I když sešroubovaný a s pochroumanou dušičkou, ale zůstal se mnou.

Děkuji