Ani nevím, kdy to přesně začalo, ale myslím, že na tom teď už nezáleží...

()

Na podzim roku 2016, mamku začalo bolet v krku. Pomyslela angína, zakoupila léky, spreje...

Bolest v krku neustupovala a tak v prosinci zašla k lékařce. Ta jí mrkla do krku a jen kulila oči, asi tam viděla něco, co tam určitě nepatřilo. Hned mamku poslala na krční. Se slovy:

" S tím nechci mít nic společného a zajděte na to krční ještě dnes."

Mamka si pomyslela, jeden doktor za den stačí a šla domů. Druhý nebo třetí den šla na krční.

Z vyprávění vím, že se tam s doktorem trochu dohadovala... chtěl, aby nastoupila okamžitě do nemocnice. Mamka jen hlesla:" Blázníte za týden jsou vánoce. "

"Co s tím mají vánoce společného? "

"No musím trochu uklidit, napéct vánočku a přijdou děti a Viki."

"Paní vy si asi neuvědomujete, co máte v krku."

"A vy si myslíte, že po vánocích to tam mít nebudu?"

"Tak vezmeme alespoň stěr a uvidíme se tedy po vánocích."

O tom všem jsme nikdo neměli ani tušení, že mamka chřadne, jsme viděli, ale stále to sváděla na tu angínu.

Že jí bolí v krku, že nemůže moc jíst.

Po novém roce mi volala, že chce se mnou mluvit. 

Vše mi vyprávěla, a že nastupuje do nemocnice, že jí chtějí odebrat větší kousek tkáně. A to pod lehkou narkózou.

To mi už běhal mráz po zádech a nechtěla jsem to pustit ani do uší natož do hlavy.

"Dobře půjdu s tebou do nemocnice, stejně ti někdo musí vzít tašku. Jiřík nás tam odveze a já tě uložím do postele."

Domluvily jsme se na 8 ráno, mamka musela ještě na sono.

Bylo mi divné, že na sono břicha...byla jsem ze všeho vyděšená, víc než by se to týkalo mě. Trochu jsem poslouchala za dveřmi čekárny. Slyším..." břicho máte čisté...

Trochu mě to uklidnilo, i když stále jsem nechápala.

Pak jsme přešly na krční. Mamka byla v ordinaci snad hodinu... pak vyšla s několika papíry na vyšetření.

"To musím ještě absolvovat, než mě přijmou."

"No přece tady nebudeme lítat s taškou, pojď na lůžkové, tam si necháš věci a já to s tebou ještě oběhnu."

Sestřička měla pochopení a tašku jsme mohly nechat u ní.   Ještě nám poradila, kam máme jít jako první, abychom vše stihly. Byl to teda maratón pro mě, natož pro mamku...

V 15 hodin jsme měly vše po hromadě a mohly se vrátit na krční. Sestřička se jen divila, kde jsme tak dlouho, že kdyby nevěděla, že jdu s mamkou, já už by jí hledali. Asi nebyla v nemocnici jako běžný pacient, který čeká na vyšetření klidně i dvě hodiny. A my musely na tři místa.

Pomohla jsem mamce do noční košilky, sestra přinesla oběd. Mamka nechtěla nic jíst, jen se napila a chtěla spát. Měly jsme toho obě opravdu dost.

Za tři dny mamku pustili domů a čekalo se na výsledky.

Mamka nám stejně neřekla pravdu.

Až když začala mluvit o ozařování, všechno mi docvaklo.

Ale stále nás (možná i sebe) uklidňovala, že o nic nejde. Taťku taky před 10 lety ozařovali a bylo vše dobré.