Dneska, když sem pročítala nějakou historii a archiv, co sem si kdy s kým psala sem přišla na pár věcí. Bude to takový zhrnutí za třičtvrtě roku. Například to, že bez hádek nejsou kámoši. Kdybych prostě s někým kamarádila a nikdy bysme se nepohádali... no to by byla nuda ne? Já to tak beru ale rozhodně se do nich neženu po hlavě. Občas mě něco dokáže naštvat tojo, nebo se sbalím a od problemu zdrhnu....

Taky se utvrdilo spousta přísloví o lásce. Jako například "Milujeme ty co nás odmítají, odmítáme ty, co nás milují, Nabídnout někomu přátelství, kdo chce lásku, je jako dát chleba tomu, kdo umírá žízní" nebo tak nějak to bylo, co já vím...
Pak bych chtěla poděkovat jednomu človíčkovi, nevím, o koho šlo, ale řekl mi že se má odpouštět, ale nezapomínat. Když mě "kámoška" podrazila řekla sem ji to tak. Ale neodpustila sem ji to dodnes. Prostě to nejde, bolí to hodně a v té době, kdy sem byla úplně pitomá tak nejvíc. A ještě víc bolí když si na to vzpomenu a procházím tím místem...
Pak je taky dobrýmít někoho, komu můžete říct všechno. Jenže to já nemám. Existujou lidi, kterým můžu říct něco, a druzí kterým zase něco jinýho. Myslím, že nikomu nemůžete říct všechno. Ale je fajn se z toho vykecat. Zbejvá mi teda pouhej Mates (te kocour)...
Taky mít někoho, kdo když ste na dně přijde s čokoládou a dobrou náladou. Díky Bobře, tenkrat si mi hodně pomohla :)...
A taky někoho s kým se můžete jít ze všeho "vyřvát". Cukrovi patří taky dík!...
Pak taky zjištění, že děvkař je děvkař a nezmění se. Může to být sebelepší kluk, ale čím hezčí, tím větší. To se potvrdilo hned na začátku září...
Pak taky mít dobrou rodinu. Mít v ní například ségru s kterou sice nebydlíte, ale píšete si, když se vidíte dvakrát za rok. Je fajn, když se na sebe těšíte a pak povídáte a povídáte...

Ale nejdůležitější je kolem sebe mít lidi, co Vás mají rádi takoví, jací ste...