"Přebroď závěje času,
dotkni se mě,
jak slunce žlutých klasů,
déšť suché země.
A možná budu prosit,
možná se budu kát,
když vrátí se mi pocit,
že budeš naslouchat!"


Zamčená brána nemá klíč,
lítost nic neznamená!
Ledový vítr odvál pryč
i slova nevyřčená...
Ještě se budí v červáncích,
když rosa padá,
však uvnitř dávno burácí
křivda a zrada!

Dvě strany jedné mince,
úsvit i černá tma,
bodnutí při vzpomínce
na křídla bělostná...
hrot do kůže se zatíná,
noří se do těla.
Zástupy budou proklínat
padlého anděla.


Červánků něžná ranní hra
v peklo se mění,
kdo v právu je, ten nežebrá
o odpuštění.
A jako Fénix z popela
spálené lásky vstane.
Pak to, co zbylo z anděla,

už nepatří ti, Pane!