*Umělecké foto aneb Když člověk fotí z auta xD*

Tlapkovi se rozhodli vyjet si na výlet. Jak známo, cokoli, v čem jede naše rodina, neprobíhá tak, jak by mělo, příšerně se komplikuje a stává se důvodem mnoha katastrof. Náš úterní výlet, kvůli němuž si půlka rodiny vzala volno, nemohl být výjimkou, ač šlo o pouhých 20 km do ostravské ZOO.

Děda se rozhodl objet centrum Tlapkova. Jak řekl, na právě opravované a rozkopané silnici bychom se zdrželi. A tak jsme deset minut stáli na křižovatce, jindy autoprázdné, a nemohli na hlavní cestu najet - auta jela buď zleva, nebo zprava, případně zleva a blinkr řidiči použili na poslední chvíli, a to už se řítil někdo zprava. Po patnácti minutách už jsme řvali všichni. Děda-cholerik vzteky, babka projevovala své teorie, popírající, aby se něco takového mohlo stát, a já s mamkou jsme se smíchy málem oběsily na pásech. Děda tedy změnil plán a místo doleva na Ostravu jsme vyrazili doprava zpět na Tlapkov, abychom se někde otočili.

Bohužel, cestou uviděl jistou odbočku a rozhodl se jí použít. Odbočil, a naráz jsme svištěli k nějaké firmě. Po úzké cestě a s třemi auty v protisměru. Děda šílel. Pracně se jim vyhnul, aby zjistil, že na firemní parkoviště se nedostane a otočit se není kde. Museli jsme tedy pokračovat po cestě dál, naštěstí to nebyla slepá ulice, a díky tomu jsme objevili naprosto nové končiny našeho kraje ("Kam sem jedem?" - "DO ŘITI!'" - konec citátu).

Po několika dalších komplikacích, hlavně s nájezdem na další frekventovanou cestu, jsme dojeli k ZOO a zase od ní odjeli. Tuto reakci v nás vyvolala fronta, vlnící se od pokladen...

"Tak si zajedem do Shopping parku, když už jsme tady." snažila se zachránit situaci babka.

"Nemám peníze." řekla jsem já.

"Nemám na to nervy!" zařval děda.

"Nebrala jsem si volno kvůli nákupům!" zaprotestovala mamka.

Dohodli jsme se, že místo toho navštívíme Raduň a děda zamířil na Opavu, kam jsme každý chtěli z jiných důvodů (na oběd, na zámek a na léčení).

"Ten chlap na nás blikal, zpomal!" všimla si babka.

"Ten chlap odbočoval." pravil děda po pohledu do zpětného zrcátka. Jenže v zatáčce na kopcovitý úsek se nám naskytl pohled na nekonečnou kolonu (viz foto). V první chvíli jsme propadli dumání, jak je možné, že ta cesta se spravuje a tudíž blokuje tak dlouho (mamka), depresím (dědův případ), přemýšlení o platnosti Murphyho zákonů (já) a vzdychání na téma Havárie na českých silnicích (babka).

Čekali jsme tam asi minutu, než nám došlo, že to asi nebude nekonečná oprava cesty, jak se domnívala mamka. Náš pruh stál a v protisměru se taky nikdo neobjevil. Když tedy nepočítáme ty prozíravé řidiče, kteří se v něm otáčeli a opouštěli kolonu. Po další minutě jsme je následovali. Za námi se za ty dvě minuty utvořila fronta snad dvaceti vozidel, nechci vidět, jak to bude vypadat za deset minut.

Když jsme ujeli asi tři kilometry, všimla jsem si červeného vrtulníku, jak letí napravo od silnice, a současně v rádiu hlásili varování o nehodě na trase Ostrava - Opava. Babka měla tentokrát pravdu.

No a zase jsme neměli žádný konkrétní plán. Děda sice vykřikoval něco o tom, že jede domů, ale nakonec jsme se rozhodli zkusti ještě jednou tu ZOO. A protože tentokrát už pokladny zely prázdnotou, zaparkovali jsme, koupili lístky (pokladní byla hodná, dala mi slevu, i když jsem si nevzala studijňák) a vtrhli mezi zvířátka...