Pokud nevíte, o co jde (čemuž bych se nedivila, páč nevím, jak se to píše xD), vězte, že myslím takový ten pocit, že se vracíte v čase k něčemu, co už jste jednou prožili. Třebas prostřednictvím snu. Jenže já už jednu realitu zažila a v blížké budoucnosti mě čeká další. téhož druhu. Nakolik bude podobná? Vstupuji podruhé do téže vody?

A teď si vyjasníme, o čem to tady tak vykládám. Nic poetického.

Lyžák.

Vyšší level "tělesné výchovy", jak se těm 45 minutám boje o přežití správně říká.

Lyžák před třemi lety byla nezapomenutelná akce. Už jen ten hotel, zvaný mezi námi Alcatras. Propadající se postele, skřípající podlahy a sprcha, která tekla, jen když ji člověk držel kolmo směrem k zemi. Což bylo pro hygienu krajně nepraktické.

Hned druhý večer jsem se skácela, shodou okolností při přednášce o první pomoci. Že to nebylo z krvavých historek (které jsem už ani nevnímala, páč mě fascinovaly mé vypovídající tělesné funkce), už nikdy nikoho nepřesvědčím. Z celého večera si pamatuji jenom náhlé zatmění a pak, jak jsem ležela na chodbě s nohama nahoru. Zatracené synkopy! Zajímavé taky bylo, když mě šla profesorka odprovodit na pokoj, já se svalila na postel a o sekundu později se se mnou celá postel propadla a složila k zemi. Chudák (prof.), vypadalo to, že už je toho na ni tak trochu moc.

A lyžování samotné! "Lyžování". Valná hromada tvořená naší třídou, nejlépe uprostřed trasy vleku. Klející vlekaři. Různě rozmístné osoby na svahu, které nemohly vstát, případně si šinuly dolů, nejlépe ne po lyžích, ale po různých částech těla. A náš závěrečný závod - slalom přes celý kopec.

Večerní program, kdy jsme soutěžili v lehce pošahaných disciplínách a nato šli předstírat tanec na třídní diskotéce.

A tohle mám přežít ještě jednou? A dokonce už za tři měsíce?

Třeba nebude sníh.

Třeba bude sněhu až na půdu.

Ale určitě přeživší nezapomenou, i kdyby chtěli...