Maturity skončily. Správce znova zapojil zvonek a všechny ty... státní maturity... jsou vlastně romantické a komické. :D

"Koupila jsem dvě lahve červeného templáře, sýr, upekla jsem perník a děj se vůle boží!"

"Budete si připíjet na maturu, jo?"

"Maturant si připije, zbytek ze zoufalství stáhnu sama!"

A náš dějepisář málem spadl ze schodů, jak se smál. :D

Za rok mi to vrátí, už ho vidím, jak se ke mně po zkoušce nakloní a řekne: "A budeš zase kupovat víno?" :D

Vztah s maturantem je veřejná záležitost. Obzvlášť, když si v pátek třináctého vezmete službu u maturit. Jeho třídní mě málem nahnal do osudové místnosti a když jsem řekla, že mám službu u vedlejší třídy, žasl a ptal se, jestli nejsem nervóznější než On. (Nebyla jsem. Věděla jsem, že to dá. :D)

Když jsem se pak vracela s minerálkami pro paní předsedkyni, třídní mého drahého (který šel ten den na potítko jako první) na mě mával přes půl chodby: "Čeká na Godota a tváří se nadšeně!"

Jejich třídní je fajn. xD A strašně hezky se o svou třídu staral. Když jsem se šla podívat na maturu ze zeměpisu, třikrát se ptal, jestli máme vypnutý telefon, než nás pustil dovnitř. A další čtyři profesorky, z nichž jedna mě učila v tercii (a mého muže nikdy xD) se mě pravidelně ptaly na vývoj situace. Češtinářka mu po mně posílala pozdrav a povzbuzující fakta ze zákulisí hodnotitelů. Je fajn. Jak sama říká, Lvi jsou nejlepší lidé. :D

Zkoušená: Japonci věří... v nadpřirozené síly a takové ty... skřítky!"

Zkoušející: "Skřítky? No... znáš nějakého japonského skřítka?"

Přísedící (nenápadně, jako by napovídal, ale nahlas, aby každý slyšel): "Pikachu!"

Maturity ale nejsou jediné, co mě teď zajímalo. Byli jsme pozváni na finále soutěže nejlepšího školního časopisu. Náš úžasný občasník, který má pouze jednoletou tradici a u jehož zrodu jsem stála, získal dvě ceny - za obsah a bronz v hlavní kategorii. Takže hurá do republikového kola! :D A to neví, že jsme k druhému číslu lepili kus po kusu bonbonek, abychom nalákali čtenáře. Ředitel totiž zvedl cenu, že jsme v mínusu, když prodáváme za pět korun. Na každém čísle jsme ztratní tři koruny. Tak hlavně, že nám kupa peněz zbyla. :D

Ale cesta vlakem byla super. Jeli jsme s naší výtvarkářkou. Nejradši vypráví o svých studentech. Jací byli, proč je měla ráda, co studují teď... A nejlepší bylo, když se pustila do mého drahého, aniž by věděla, že spolu chodíme. :D Zjistila jsem, co už dávno vím. Ale ono se to tak hezky poslouchalo, že jsem přikyvovala a říkala jsem si, že nejsme tak nenápadní, aby si za dva roky našeho vztahu nevšimla, že jsme spolu. A vidíte, nevěděla to. :D

Vztah s maturantem asi není tak veřejná záležitost. A nebo to bylo tím, že kouzlo maturit už bylo tou dobou dva týdny pryč. :)

*Dlužím dík všem náhodám, co při nás stály...*