Vztahy v rodině nejsou vždy harmonické a idylické tak, jak by měly být. Válčí mezi sebou různá "kolena" a "větve" rodu, starší versus mladší generace a často i sourozenci. O sourozeneckých bojích už bylo řečeno mnohé a znám je právě z doslechu, sama jsem jedináček. A tak uvažuju - je to nevýhoda nebo dar?

Když se tak porozhlédnu po situaci u spolužáků, takže ročníku 1992-1993, tak pokud se nepletu, vypadá statistika takto:

• každý druhý je jedináček
• z těch 12 lidí, kteří mají sourozence, jsou jen dva "ze tří dětí", zbylých deset má sourozence jen jednoho
• ve 2/3 případů mají mí spolužáci sourozence stejného pohlaví
• nikdo není z dvojčat

No, když si vzpomenu na pradědu, který má na Moravě asi deset nebo dokonce dvanáct sester, je to trošku rozdíl. :-D

Jako malá jsem svým jedináčkovstvím nikdy netrpěla. Vždycky jsem byla introvert a zabavila jsem se knihami, nepotřebovala jsem někoho na hraní a praní. Dnes si říkám, že sourozenec by byl fajn. Ideálně sestra, abych měla parťačku. :) Samozřejmě nemyslím nějaké batole, ale někoho zhruba v mém věku nebo třeba dvojče. Takže už mám asi smůlu. :-D

Jenže to si říkám právě proto, že jsem jedináček. Nezažila jsem sourozenecké tahanice o blbosti ani důležité věci. Sourozenec může být blízkým člověkem a toho je třeba si vážit, ale s některýma je jen těžké pořízení. A mezi některé ten klín vráží rodiče, byť spousta nevědomky. Nicméně věřím, že spousta lidí, kteří by své bratry a sestry v dětství dali k adopci, je později moc ráda, že je má. Dostanou rozum, pochopí, za co stojí za to se hádat a co jsou nepodstatné drobnosti. Je mi líto těch, kteří se mezi sebou rozhádají a velkou část života spolu nepromluví. 

Když se podívám na dvě své kamarádky, vidím kontrast - jedna z nich, říkejme K1, má sestru jen o dva roky mladší. A jsou úžasný tandem. Doplňují se a myslím, že z nich vyzařuje ukázková sesterská láska. K2 má se sestrou vztahy horší. Možná proto, že je mezi nimi rozdíl 6 let, možná že jsou hodně odlišné povahy. Pamatuju si, když byla K2 ve věku ségry - a musím říct, že mladší sestra je mnohem dětinštější a nerada to říkám, i rozmazlenější, než tehdy byla K2. Jenže K2 je podle rodičů "ta starší". To vidím jako prokletí, které vás zavazuje "mít rozum" a sekat trávu. Zatímco ségra, která už je ve věku, kdy K2 "musela mít rozum", je stále "ta menší". K2 je si toho vědoma, mnohé překousne, aby byl klid. Někdy se ozve, ale rodiče se většinou přikloní na sestřinu stranu. A K2 je ve výsledku naštvaná na rodiče i na ségru (já se jí ani nedivím, když jí někdy poslouchám) a ségra se jí div ještě nevysměje. K2 má rozum a nehádá se kvůli každé prkotině. Ale mít rozum neznamená nechat si líbit všecko, že.

Když tak zvažuju všechna rizika a klady, našla jsem ideální řešení, které by bylo šetrné i vůči mamce - sestřenku. :) Jenže mám o pět let staršího bratránka, z kterého sice vyrostl sympaťák, ale s tím si u trochy červeného o babských věcech moc nepodrbu. I když nad pivkem mi s výběrem čtečky poradil dobře... :)

Co dodat? Snad jen - geny nezabiješ. A lidi by se k sobě měli chovat slušně, ať už jsou spřízněni nebo ne...