Protože mé první dvě zkoušky proběhly nad očekávání hladce, snažila jsem se přesvědčit se, že tohle byla ta obvanější část a teď už to půjde úplněhladce a samo. Však co mě čeká? Čeština a dějepis, pcha. Čeština? Pcha, pcha.

Jak už jsem asi psala, naši češtinářku mám hrozně ráda. A protože mám ráda i češtinu (tuž měla bych, když ji studuju na výšce, že?), měla i ona docela ráda mě. Věděla, že čtu a píšu. A když řeknu, že jsem tu povinnou četbu prostě přelouskala, tak nekecám. A když mi ve článku pro školní časopis otiskli brutální hrubku (podle písničkaře Nohavicy), přišla se mě zeptat, kdo mi to tam přepsal. :D Nutno dodat, že v mém původním textu to bylo opravdu správně... :D

No jistě chápete, že ze zkoušky s ní jsem měla respekt, ale nepokládala jsem ji za nějaké ohrožení. Když mi den před maturitou došlo, že jsem si veškeré otázky do češtiny pročetla jen jednou, došlo mi, že to může být problém. Ne, to zní blbě. Řekněme, že nás naučila tak dobře už ve škole, že jsem necítila potřebu učit se o svaťáku. Jo, lepší. :D

Státní maturita z ČJ měla tuto podobu: vylosujete si jednu ze 20 knih, které jste si vybrali z nabídky zadané seznamem pro celou školu, mluvíte o knize, autorovi, dalších spisovatelích toho období atd., takže třeba renesanci nemáte na jednu otázku, ale na tři. Je to pro studenty docela výhodné. ;) Pro učitele je to na hlavu, protože každý maturant má pod jedním číslem jinou knihu, a jedno téma se během dne nesmí opakovat. Můžete si všichni vytáhnout číslo 6, ale nesmíte si vytáhnout dvě Kytice, byť jeden pod číslem 3 a jiný pod číslem 11. Ve druhé části definujete žánr ukázky, zařadíte k funkčnímu stylu a pak o něm povídáte, dokud nevyprší čas.

Vypadá to jednoduše? Bylo to jednoduché. :) Nevylosovala jsem si sice Čapkova dramata, ale protože jsem se trefila do období, tak jsem o něm stejně trochu povykládala. Z pytlíčku jsem si vylosovla téma: Karel Poláček - Bylo nás pět. Začínala jsem nabývat dojmu absolventů, že "maturita je fraška, to dáš". Na potítku jsem zevlovala, protože i text byl k určení velmi, velmi jednoduchý - na rozdíl od těch velmi, velmi sporných, které jsme zkoušeli v hodinách. :-D No vážně, nepoznat recenzi, to už musí být krize.

Když jsem se přesunula, sranda mě přešla. Paní profesorka, zvyklá na mé spolehlivé výkony, mě uvítala: "A pěkně nahlas, ať si tady třeťáci u služby poslechnou, jak to má být!". No co takové sdělení asi vyvolá, že. :D Spolkla jsem Poláčkův životopis i s hlasivkami - a kuňkala jsem cosi o demokratickém kroužku autorů a dalších zaměřených skupinách. Když jsem se ale na svou řeč přestala soustředit, na konci už byl můj hlas zase znělý a dešifrovatelný bez naslouchátka. :D

Co mě trochu mátlo, byl seznam otázek v pracovním listě, které podle pravidel musela profesorka u zkoušky brát jednu po druhé. Lezlo mi to na nervy, protože velkou část z nich jsem zodpověděla už ve svém monologu - a když se zeptala znova, hledala jsem v tom chyták. Ale po čtvrté takové jsem si zvykla. :D

Dovykládala jsem charakteristiku publicistického funkčního stylu, co jsou to aktualizované a automatizované výrazy, a komise už nevěděla, na co se ptát. propustili mě, tak jsem jen na otočku zamířila do maturantské základny, protože můj drahý mi volal, že mi nese pizza rohlíčky ze sousední pizzerie. To jsou služby, co? :)