Dokončení jedné velké... proč mě jako první slovo napadá fraška? Věnováno Boudicce a ostatním maturantům.

Dýchánek s mým drahým a pizza rohlíčky mě překvapivě poprvé od rána rozhodil. Uvědomila jsem si, že poslední zkouška je nejhorší. Jednak už někteří vaši spolužáci mají padla ("Jdi a moc se s tím necrcej, už chci domů!"), jednak mi došlo, že v dějáku jsou otázky, které mi fakt nesedí, jednak jsem si uvědomila, že si můžu pokazit vítěznou šňůru (doufám) jedniček.

Dvě mé vysněné otázky byly první dvě vylosované otázky toho dne. Zbyly tam lahůdky typu středověká společnost a podobně. Před posledním odchodem na potítko, který byl nejtěžší, přestože jsem už věděla, že matura je vlastně docela sranda, mi bylo nejhůř. Chtěla jsem to mít za sebou. A rychle. Jinak bych tam asi ani nešla. :-D

Zaklela jsem ty dvě "kamarádky", které mi vytáhly mé vytoužené otázky, ať mi laskavě přejou aspoň pětadvacítku - Evropu po druhé světové válce. V duchu mě strašila pětka, ten středověk... Dějepisář se usmíval, když mi dával losovat. Jak jsme se dozvěděli brzy poté, do té doby rozdal jedničky a dvojku. A ode mě si asi sliboval taky slušný výkon. No, záleží na otázce...

Když jsem otevřela dlaň, jako první mě do očí udeřila pětka. Ale před ní byla dvojka! Začala jsem se tlemit jako retard, což u maturity moc žádoucí není, ale poručte návalu štěstí! :-D

Na potítku jsem seděla, pohupovala nohama, tlemila se na komisi a do papírů si napsala jen názvy a letopočty konfliktů studené války. Potom sovětské představitele a pár poznámek k EU. Víc toho stejně nestihnu.

Před komisi jsem nakráčela hrdě a sebejistě, jak jen mi podpatky dovolily. Dějepisář zrovna uváděl na potítko spolužáka, ale přísedící mě znal ze semináře, tak mě vyzval, že to načnem. "Tak povídejte, proč si budeme povídat o světě po roce čtyřicetpět?"

"Protože jsem si to vytáhla?" promluvil retard, číhající na svou příležitost. :-D Komise na chvíli ztuhla, ale zrovna přísedící měl takový smysl pro humor, že to vzal jako vtip (všechna čest, že se tak tvářil - to víte, že si myslel, že mi hráblo). Pochopila jsem pravé jádro otázky a opravila se, že samozřejmě proto, že je to období po druhé světové válce. Pak už jsem si zachovala vážnou tvář až do konce, tak jsem si reputaci snad napravila.

Všichni přikyvovali, dějepisář se doptával, ale věděla jsem. Plácali jsme se nakonec jen kolem studené války, což mi jako téma vyhovovalo nejvíce. Protože jsem mluvila k věci a detailně, nechali mě mluvit a nenutili mě vrhnout se na dějiny SSSR. V záloze jsem měla ještě arabsko-izraelský konflikt, ale ani na něj nedošlo - a byl čas odejít.

Při odchodu jsem ztuhla v půlce kroku. Tohle je totiž konec, přátelé...

:)