Znáte ten pocit, kdy se obětujete pro dobrou věc, reprezentaci vyššího celku - a ještě vám hážou klacky pod nohy?

Jsem zakládající členkou našeho školního časopisu na gymplu. Je to jedna z věcí, která mi od nástupu na výšku hrozně chybí a snažím se i nadále účastnit schůzí nebo tisku (miluju ty ještě teplé výtisky mezi prsty...). A teď jsem běhala po škole a apelovala na kolegyni profesorky IT, která nás vede, ať mě omluví v anglině, abych se mohla angažovat na schůzce.

A ona - že ne. Že mě musí pustit třídní.

A třídní - že ne. Že se píše důležitý test a o redakci nemůže být řeč. Až po hodině. Nezájem, že schůzka redakční rady je teď, ne za hodinu.

Když si mě takhle mezi sebou poslaly poněkolikáté, naštvala jsem se. Že se na celý test můžu vysrat, však maturu už mám, tak proč bych ho měla psát?

...

Když jsem se vzbudila, měla jsem smíšné pocity.

Že už nebudu pít. Ale že toho víno nebylo zas tak moc?

A že nevím, jestli mám být ráda, že jsem aspoň ve snu asertivní, nebo že mám zpomalené reakce - a že je to minulost mi došlo tak pozdě. :-D