Moc mě potěšila vaše odezva na ságu "No, mamka si tady zapomněla botu...". Slíbila jsem vám, že podobným historkám zasvětím celou jednu rubriku, kam budu psát historky s mými přáteli a rodinou. A aby ten přechod nebyl tak násilný, začneme další historkou z nemocničního prostředí...

Upozorňuji, že tato historka se odehrála už někdy před rokem. Mnoho hlodů z toho dne si tedy již nepamtuji a článek může být trochu nepřesný. Nebude to tudíž žádné terno... Takže pozor, začínáme... Dále připomínám můj ne zrovna nejlepší vztah k dlouhým článkům, tudíž z toho vyplývá, že opět bude na části ;)

Vím, že přednášky o první pomoci mi nedělají dvakrát nejlíp. Proto, když jsme toto téma probírali v biologii a byla nám ohlášena hodina na toto téma i s videem, vstala jsem a jasně řekla, že chci odejít ze třídy. Naše biologářka mě tedy na dobu filmu pustila do svého kabinetu, který s učebnou přímo sousedil stěnou a dveřmi.

"Řekni mi jedno," pravila, když otevírala dveře. "Co uděláš, když se nedejbože dostaneš do situace, kdy se ti první pomoc bude hodit?!"

"Obávám se, že to co pokaždé." odpověděla jsem se zahanbeným úsměvem. "Omdlím."

Vyvalila oči a pustila mě do kabinetu. U stolu vedle jejího seděl jistý biologář a hleděl, kdo to přichází na návštěvu.

"Nebude ti vadit, že ji tady nechám?" zeptala se biologářka.

"Ne... Ty zase probíráš první pomoc?"

Biologářka cosi zahučela a uhnula pohledem.

"Ty jseš vážně nepoučitelná..."

Dveře se zabouchly a já s biologářem v kabinetu osaměla. (Pro ty, co myslí hned ve dvojsmyslech - tohle není žádná lovestory!) "To je tady běžné?" zeptala jsem se ho. "Hmmm... Naprosto." Pak sebral klíče a odešel.

Seděla jsem v kabinetu asi pět minut a učila se na další hodinu. Potom se z vedlejší místnosti ozvala rána. Tiché hučení, v které se skrz dveře proměnil komentář k filmu o otevřených zlomeninách, umlklo, ale ticho tam nebylo ani přinejmenším. V tu chvíli se rozletěly dveře, přískokem se z nich vynořila naše zoufalá biologářka, popadla skleničku a když přistoupila k umyvadlu, pravila: "Už je jedna hotová!". Pak i s vodou zmizela zpět do učebny.

Ale? Kdopak to sebou asi švihnul? Vždyť když se profesorka ptala, jestli se dělá špatně ještě někomu, nikdo se nehlásil. Přecenil snad síly? Nebo ještě žádný podobný film neviděl a myslel, že to zvládne?! Vzhledem k tomu, že skrz dveře ke mně doléhá "Proboha, ještě, že už je konec!" "Taky mi není dobře, ještě chvíli a dopadla bych stejně..." a "Mi je špatně, že jí je špatně!" jsem usoudila, že z přednášky o první pomoci se stala praktická ukázka první pomoci. Stala se z toho prostě hotová pohroma. Hromadná katastrofa. Apokalypsa.

"Už můžeš zpátky. S první pomocí už definitivně končím!" přišla mi otevřít zabouchnuté dveře biologářka. Vešla jsem tedy do třídy, přelétla pobledlé tváře pohledem - no, vlastně jich většina vypadala nezdravě, tak kdo to byl? A pak jsem spatřila nohy opřené o lavici, aby krev stékala do hlavy. Tuto křísící metodu díky svému dost nízkému tlaku znám moc dobře. Ovšem ty nohy patřily člověku, kterého jsem čekala z holek snad nejmíň. "No teda Katko?!" hlesla jsem.

Katce opravdu nebylo dobře, i když teď myslím stránku spíš psychickou. Jakmile mě uviděla se nad ní sklánět, hurónsky se rozchechtala, vycenila na mě zuby v širokém úsměvu a mávala na mě jak zjednaná..."No nazdar. Osobo, budíčééééék!"

Během chvíle už se Katka posadila zpět do lavice. Protože však vypadla z lavice a hlavou se praštila o přenosný radiátor, který tehdy v laborce býval (To byla ta rána, co jsem slyšela až do kabinetu!), stěžovala si na bolesti hlavy a biologářka se telefonicky domluvila s Katčinou mamkou, že pošle Katku do špitálu na rentgen.

No a co myslíte, kdo byl vybrán jako Katčin doprovod?