Sedím si tu ve své změti a je mi dobře. Po levici mám Korán, haldu posmrkaných kapesníků, lepíky s nejproblematičtějšími znaky cyrilice a pohledy do Austrálie. Po pravici olepkaný hrnek s čajem (vlastně už bez čaje), Bibli (mám to ale hezky vyvážené! :D), poznámky k seminárce o pedagogice volného času, změť pohledů ze všech zadnic světa a před sebou výpisky ze skript etiky a e-mail, který, byť má jen šest řádků, tvořím už skoro hodinu.

Pot je produktem ždímání mozku, ale evidentně je ho málo. Ten e-mail je pro měhrozně důležitý, protože ho píšu vedoucí katedry. A žádám ji o ruku - ruku, která mě provede úskalími psaní bakalářky. Bože, proč musím shánět garanta takhle zkraje druháku? Proč nám nenechají čas aspoň do letního semestru? :D

No, možná proto, že sotva jsem okusila ten zimní, tak už za dva týdny si mám volit předměty na letní. Pakárna! :D

A víte co, mám ji ráda.

Můj drahý mě vyzvedává na naší fakultě:

"Ty, miláčku, proč jsem byl ve druhém patře a pak na druhém konci chodby ve třetím, když jsem nešel po žádných schodech?"

"To je spoj dvou budov a každá je číslovaná jinak. V jiných patrech nejsou ani propojené."

"Aha. No a v té chodbě hrála taková divná hudba odněkud a někdo k tomu i zpíval."

"Jo, to tu je normální. "

*míjí nás tři ženy v divném hábitu, taková odlehčená verze světle žlutých jeptišek*

"A to je tady taky normální..."