Hodně času uplynulo od mého slibu Julči, že napíšu článek o své práci. Konečně jsem se trošku oklepala z dalšího školního roku a vyložím karty na stůl. Julčo, tady to máš, Mečoune, ty to ani nečti, ať nedostaneš psotník. :-D

Letos jsem dokončila 4. rok vedení kroužku angličtiny. Když jsem tuto brigádu přijímala, děsilo mě to, a děsí mě to stále, když se upisuji k dalšímu roku. Protože prostě malé děti. :-D Nikdo mi nevymluví, že psychologie menších dětí je podstatně složitější než dospělých. A možná i dospívajících. Pokud teď hledáte vztah mezi touto brigádou a mým studiem, chápu, pokud v tom máte chaos.

Ano, studuju učitelství (ovšem pro SŠ). A ano, mou aprobací není angličtina. Nejsem žádné eso ála rodilý mluvčí, nejspíš bych složila FCE, ale znáte mou ctižádost. Nespokojím se s "prolézt", když už, tak chci maximálně druhou nejhorší známku. A proto pořád odkládám a odkládám, protože bez přípravy to na áčko nepůjde a učením mě dost zásobuje už škola. Pochybnosti o mé jazykové způsobilosti se mi vcelku podařilo rozehnat, pro školkáče potřebuji jen primitivní gramatiku i slovní zásobu.

Větší umění se skrývá v pedagogické práci a hlavně v balancování mezi očekáváním různých zúčastněných, přičemž hlavně ve skupině školkových dětí je docela obtížné toho dosáhnout. Ono zní jednoduše, uč děti anglicky. Jejich mozky sají informace jako houba, využij toho! Jenže...

• Neumí číst a psát, čímž se výrazně omezují aktivity, které lze na procvičování využít. Potřebují plnou asistenci i při hraní pexesa (obrázek + anglické slovíčko). Takže žádné "vyplňte si tohle", což by mi nevadilo, ale hlavně žádný oběšenec, křížovky, spojovačky slov s obrázky, skládání slov z písmenek a jiné oblíbené univerzálky... Naplnit kroužek různými aktivitami bez nutné znalosti písmen, navíc jednoduchými tak, aby je zvládli i školkáči, po celý rok je dost náročné.
• Nezvládají ani základnější věci. Tudíž řeším i smrkání, doporovod na wc, problematické části oblečení... už jsem si zvykla na pozdrav "Hele, mně se kýve zub!". :-)
• Kroužek slibuje zábavu, ne "školu". Odpadají nejen negativní motivace (zkoušení apod.), ale často i ty pozitivní - čtyřletí chodí na angličtinu proto, že to chtějí rodiče, ne proto, že je baví. Tím neříkám, že prcky jazyk bavit nemůže, ale většinou ne "zrovna ve středu od pěti hodin".
• Volím strategii, že nefunguje-li připravená hra, tleskám, abych si získala pozornost, a přecházíme k jiné činnosti. Zvýšený hlas si šetřím pro případ, že dělají opravdu skopičiny, které závání újmou...
• ... k níž může dojít vždy. Kdo vybavil třídu kolečkovými židlemi? K čemu jinému než závodům asi svádí, že? Adrenalinový je i náš výstup na horu vzdělání - 3 patra schodů. Ruce mívám plné věcí od dětí (svačinky, pastelky, plyšáky, mikiny... díky osvíceným rodičům, kteří mi předávají batůžek) a spoléhám na autoritu svých pokynů, ať se drží zábradlí. Někteří se courají či dokonce bojí, jiní jdou svižně a někteří poběží, i když ví, že nesmí. A děti prostě zakopávají o vlastní nohy. To jim nelze vyčítat, ruku na srdce, některým nám to zůstane i do dospělosti. :-) A když chce někdo na záchod? Prcky musím doprovodit, takže na okamžik nechávám o samotě ty ostatní (super je, když dítko potřebuje vykonat větší potřebu - takže přebíhám mezi záchodem a třídou, abych měla přehled o obou). A jak známo, i pár vteřin je mnohdy víc než dost. Nikdy nezabráníte všemu. Jeden zimní den šatna zůstala zavřená, a tak jsem posbírala bundy, šály a rukavice, u nichž hrozilo riziko, že by dětem padaly a ty o ně zakopávaly. Měly si nahoru vynést pouze boty. Při zpáteční cestě jednoho nenapadlo nic lepšího, než pustit boty dolů skrze zábradlí - ke kterému jsem je sama poslala, aby se držely (na druhou stranu, podél zdi, jsem je poslat nemohla - zábradlí je tam výše, nedosáhnou na něj). Boty spadly vedle holčičky, která zrovna mířila na jiný kroužek. Šla jsem s celou skupinkou, hlídala, aby se drželi, aby se jim nezamotalo nic pod nohy, přepočítávala je, a během půlvteřiny bez jakéhokoli varovného náznaku - tohle. A vysvětlujte, jak je možné, že přesto by něčí dítko dostalo zimní botou, padající přes dvě patra, do hlavy. :/ Ostatně, zaskočí vás i jinak. Jednou jsem se v hodině shýbla pro spadlou pastelku a jedna raubířka přiskočila a políbila mi pr... ehm, dala mi pusu na zadek. Jo, i to se stane. :-D
• Nezavděčíte se. Hra s tužkou a papírem, písnička, aktivita s kreslením, hra na interaktivní tabuli, pohybovka, soutěž týmů... vždy se najde hlásek, který řekne, že to je blbost, že ho to neba a že to dělat nebude. Ostatní, když to slyší, tak najednou otočí z původního nadšení. Samozřejmě, vaše práce je přesvědčit je (všimněte si - ne donutit), že to vlastně dělat chtějí (mnohdy ano, pak pro změnu nechtějí přestat :-D). Jenže když se to stane na každé hodině třikrát, na náladě to nepřidá. Úplně nejhorší je, když dítě už přebíráte unavené a protivné. Infikuje skupinu během minuty... a to už pak máte chuť brečet taky. :-D A letošní skupinka si osvojila strategii rafinovaného bojkotu ("A schválně, kdo si pamatuje, jak se řekne panenka?" ... "Já vím! Já vím!" "No, povídej?" "Haf!" - tohle když udělá jeden, tak už z nich do konce hodiny normální odpověď nedostanete. :-/ Nakonec jsem je přesvědčila, že je to super srandovní hra, ale že si ji zahrajeme až na konci hodiny cestou do šaten.)
• Žádné zadarmo! Chtějí vědět, jestli, když se přemůžou a zahrajou si, za to dostanou aspoň bonbon. Docela se těším, až tohle zkusí za dva tři roky ve škole. :-D
• Vše klape? Neusněte na vavřínech! Když jsme brali zvířátka, nakreslila jsem plánek ZOO a vkreslovali zvířátka do sprácných výběhů. Super nápad, než si některé z dětí vzpomene, že naposled v ZOO vidělo nějaké zvíře kadit...
• 1x týdně nedokážete zázraky. Hučíte do nich ze všech stran, kresllíte, pantomimujete, hrajete na interaktivce, ale pokud to s nimi rodiče doma nezopakují, můžete příští týden začít znovu. Plus si připočtěte hojné absence. Takže si mnohdy připadáte jako naschopák. :-(

Neberte to jako stížnosti a bezradnost, poradím si s nimi, ale chci ukázat, na kolik překážek narážíte a za co vše nesete zodpovědnost (opomíjím administrativní rutinu). V souhrnu? Co se týče školkáčů, nenašla bych snad dvě stejné hodiny. Někdy se chovají jako největší zlatíčka a odevzdáváte je rodičům s upřímným úsměvem, jindy se usmíváte jen proto, že padla a vy můžete padnout taky. A příště se snažíte, aby se za tu hodinu prostě jen nezmrzačili, čert vem vzdělávací ambice. Ale zase vám na rozloučenou řeknou, že vás mají rádi a obejmou vám kolena. :) Dvě věci dokážou naprosto perfektně - vyčerpat z vás veškerou energii a nebo vám ji zázračně dodat. Mnohdy několikrát za hodinu. :-D

Podstatně přirozenější je mi práce se starší skupinou, i když letos pořádně náročná na přípravy, protože jsem v ní měla 7 dětí - prvňačku, dva čtvrťáky (každý na diametrálně odlišné úrovni) a tři osmáky - takže patero příprav každý týden (se školkáči). Časová náročnost - podstatně delší než 1,5h, které mi proplácí zaměstnavatel. Zatnete zuby, jde hlavně o zkušenosti a praxi, že jo. Každopádně se staršími dětmi se cítím mnohem lépe - nemusím obstarávat jejich základní potřeby, doprovázet je na záchod, dá se s nimi racionálně domluvit, nesnaží se tak intenzivně zmrzačit a chápou, že v kroužku jsou proto, aby dělali, co se po nich chce. Jsou zvyklí ze školy na určitý řád a pravidla. Navíc zvládají i náročnější aktivity, co se týče jazyka i pravidel. Takže při probírání města se vzájemně navigují k cíli, dostanou mapky, v nichž každému chybí jiné inforamce, a musí je od druhého zjistit, hrajou si na turisty a domorodce... kolik možností se otevírá! Navíc už chápou i ironii, mají inteligentnější humor a i ti puberťáci jsou paradoxně lépe předvídatelní než prcci. :)

Nejvíce jsem si užila právě letošní práci s osmáky. Účastnili jsme se soutěže, která spočívala v natočení videopohlednice našeho města. Skvělý zážitek i zkušenost! Zajišťovali jsme si vše od scénáře - přes rekvizity - až po realizaci. Pustili se do toho s elánem, nasmáli jsme se... neumístili jsme se dobře, ale i to jsme zvládli. Když přišly výsledky, nejprve jsme celou soutěž zhodnotili, co nám přinesla, co nás při realizaci zaskočilo, na co budeme rádi vzpomínat... a až pak jsem jim sdělila, že státní kolo v Praze bohužel nebude. Zdálo se mi, že to docela vzali, i když jsem viděla, že očekávání měli podstatně větší.

Suma sumárum? Svou práci mám ráda, i když chodím domů mnohdy dost vyplivnutá. Vedoucí si mě chválí, s rodiči taky vycházíme dobře, dva kluci se přihlásili do kroužku opakovaně a dva přivedli i svoje kamarády - spíš svou vlastní zodpovědností a ctižádostí si na bedra nakládám větší očekávání než musím. Ale zastávám názor, že při práci s dětmi je třeba do toho jít naplno. Každopádně se velmi pravidelně utvrzuji v přesvědčení, že čím starší skupinka, tím přirozeněji dokážeme komunikovat. A že jsem ráda, že když jsem si zvolila učitelství, tak pro SŠ.

A co vy? Pracovali jste někdy s větší skupinou dětí? S jakou dětskou věkovou kategorií si nejvíce rozumíte? Vzali byste brigádu třeba na dětském táboře? Tato otázka je velmi aktuální, protože jsem jeden právě absolvovala a... no, Mečoune, pokud jsi tohle přečetl, tak budoucí článek o táboře určitě nečti! :-D