Jak dlouho to je, co jsem tady připomínala výjimečné sportovní faily, kterých jsem se dopustila? Pár dní. A už píšu další kapitolu. Tentokrát jsem povýšila na úroveň přímo olympijskou.

Mamka si tento týden vybírá dovolenou a nemusela mě moc lanařit, abych s ní strávila den v Ostravě. Potřebovala jsem do knihovny pro knížky na diplomku (zavřeno, ach, taková smůůůůůla, to nepřenesu přes srdce), mamka mi ukázala, kde bude pracovat (protože je prostě dobrá a dostala se na nově vzniklou pozici), já ji na oplátku zasvětila do systému MHD, zašly jsme na oběd do osvědčené pizzerie, vybrala si k narozeninám krásné náušnice, já si koupila samolepky do diáře a na dopisy (tolik radosti za pár korun!), prostě pohodička pohoda, dámská jízda matky s dcerou před jejich skoro společnými narozeninami.

Volným krokem jsme se přesunuly na Masarykáč a cestou si u fakulty koupily výbornou zmrzku. Obvykle si kopečkovou nedávám, ale u fildy mi fakt chutná a těch 15 korun za kopeček nelituju. Odtama je to na náměstí jen kousek, takže jsme ji ani nestihly spořádat, než jsme tam dorazily. Což bylo nakonec super, protože na Masarykáči vyrostla vedle hřiště na beach-volejbal oáza se spoustou volných lehátek. Okamžitě jsme je obsadily, koukaly, kde co lítá (hlavně balony, ale slečny to na hřišti zvládaly líp než já :-D), vychutnávaly si zmrzku a úžasně užívaly léta. Trefily jsme poslední slunečný den před ochlazením a deštěm, takže nám přišla vhod i vodní clona z jemňounkých rozprašovačů, kterou natáhli napříč chodníkem. Osvěžila, ale nezmáčela. Chci to domů! :-D Bylo mi totiž horko, vzala jsem si docela hrubé tričko ke krku, protože ráno se zdálo, že bude chladno. Původně jsem si říkala, že si vezmu tričko, co mám z olympijské kolekce, ale pak jsem si to rozmyslela, protože jsme chtěly s mamkou omrknout olympijský park a nechtěla jsem skončit v televizi jako fanatický fanoušek. Uhm... :-D

Během pauzy jsme si všimly, že za námi se nachází stanoviště, kde si můžete vyzkoušet vrh koulí. Začaly jsme debatovat, jak těžké koule jsou, a mamka mě začala hecovat, ať to zkusím. Bránila jsem se, že ne, že to je určitě plánované pro děcka, ale pak jsme si všimly, že mají koule odstupňované podle váhy a výseč pro hody byla tuším čtrnáctimetrová. A když se tam odvážily dvě paní, navíc v šatečkách a žabkách, říkala jsem si, zkus to.

"Dej jí těžší." řekl jeden organizátor druhému a odvaha mě přešla. Dobrá zpráva: koule byly fakt těžké, takže jsem se uklidnila, že pokud si je nepustím na nohu, snad nikoho nezmrzačím. Ukázali mi, jak stát, a jak kouli odtlačit. První pokus byl zhruba na půl cesty mezi 5 a 6 metry, při dalších dvou, které jsem měla k dispozici, jsem se dostala kousíček před šestku. Přežili jsme všichni, takže spokojenost. :)

Od vrhačské výseče jsme se přesunuly kolem beachvolejbalového hřiště na samotné náměstí, které se změnilo v atletický stadion. Děcka házela pěnovými maketami oštěpů, puboši se snažili napasovat do startovacích bloků na běžecké dráze, všude docela dost lidí. Zpovzdálí jsem mapovala reklamní stánek své alma mater a toužila po tužkách, co se tam povalovaly. Pár jich už mám, ale chybí mi některé barvy, každá fakulta má svou. :-D Přitom jsem vzpomínala na atletiku na gymplu. Mizerný sprinter, nekoordinovaný vrhač, tragický vytrvalec... Jediné, kde jsem se trochu chytala, byl skok do dálky. Ten mě i bavil a přistání v písku mi narozdíl od spolužaček ve značkových teplácích nevadilo. Ten bych si zase i zkusila...

A dostala jsem šanci, o kousek dál se skákalo do výšky i do dálky. Potěšilo mě, že před rozběhem stála cedule s rekordy podle věku, tudíž jsem získala naději, že nejsem jediná nad 15 let, co si něco z toho zkouší. Šla jsem do toho. Pěkně jsem se rozplácla v písku a rozprskla ho i kolem dokola. K mému překvapení mi borec, co mi skok změřil, dal sešitek, ať sbírám razítka, co jsem si vyzkoušela za disciplíny. :-D Připadala jsem si čím dál tím víc nepatřičně, ale kde jinde se člověku naskytne si jen tak jednorázově něco podobného vyzkoušet? Tak jsem zkusila i ten skok do výšky a když jsme už zamířily směrem z náměstí pryč, všimla jsem si, že zrovna opadlo davové šílenství u startovacích bloků pro běh.

Kdy jindy, když ne teď, beze svědků? Prubla jsem to. Snažila jsem se běžet naplno, ale ke konci jsem stejně zpomalila, a to ve chvíli, kdy jsem si vzpomněla, jak na nás tělocvikář vždycky čekal před cílem a řval "Nezpomaluj, nezpomaluj, ještě neeeeeee!". :-D Aspoň jsem zaběhla čas 8,11, sympatický hlavně kvůli mamce, která 11. 8. slaví narozeniny. Ano, dneska. :-D Kupodivu jsem zjistila, že rekord na tabuli pro ženy je jenom? půl vteřiny od mého času, škoda, že jsem nezvládla ten konec. Mohlo to být třeba o čtvrt vteřiny a mohla bych říkat, že mít obuté tenisky místo sandálů (sportovních, ale pssst :-D), trumfla bych ho.

Jenže vážení, když Tlapka dobrovolně něco uběhne, je to sakra událost, která si vyžaduje patřičnou mediální odezvu. Ve chvíli, kdy jsem funící slezla z dráhy, odchytila mě reportérka z rádia. :-D Nejdřív jsem myslela, že dělají jen anonymní anketu, tak jsem cosi zablekotala, jenže diskuse přerostla v regulérní rozhovor. Perfektní, fakt perfektní. To jako nemusí na začátku říct takovou podstatnou věc a získat souhlas zpovídaného? :-D Ptala se, co to mám v ruce (ten pošahaný pas s razítky jak děcko), co už jsem vyzkoušela, jestli mě láká posunout rekord... NIC, NIC, NE! :-D Bohužel ze mě lezla jiná, rozsáhlejší prohlášení.

A co je nejhorší, snažila jsem se být vtipná. Ona paní reportérka k tomu ale přímo sváděla... ptala se mě na můj čas, tak říkám, že lehce nad 8 vteřin. Aha, aha, a to je na sto metrů, že? Tak jsem jí blbec řekla, že asi ne, že Bolt běhá stovku za necelých 10 vteřin, tak asi nebudu o tolik lepší. Chudáka ji to trošku zmátlo. :-D Co já vím, jestli to bylo 50 nebo 60 metrů (už jo, padesát).

Z místa činu jsem pak prchala rychlostí nové dimenze. Teď by se trhaly rekordy jedna radost a možná by ani ten Bolt nestačil! :-D

A ne, neslyšela jsem to potom v éteru. Ne, nedá se to nikde pustit.

Doufám. :-D