Ke konci sezóny se hodí zavzpomínat...

O tenis se s mamkou pokoušíme už čtyři roky a stal se suverénně mým sportem číslo jedna. Jumping je fajn, bosu je fajn, volejbal je fajn, ale tenis nad tím vším výrazně převyšuje. Venku pod otevřeným nebem, když svítí sluníčko a občas foukne... kam se hrabou všechny tělocvičny světa! Idylku korunoval zatravněný zelený areál, zahrada plná keřů a stromů. Jednu dobu jsme jezdily jinam, kousek blíž, kde nám vyhovuje antuka trochu víc. (ano, vážení, už jsme takoví borci, že poznáme rozdíly mezi povrchy :-D), ale pak jsme se zase vrátily ke kořenům. Jednou jsem se dokonce pokoušela na katedře tělovýchovy objednat vstup na kurty, které byly hned u pajdáku, ale zjistilo se, že ke škole vůbec nepatří. Trapas. Ještě, že jsem tam psala e-mail a nešla tam osobně.

Zpočátku jsme si platily trenéra. Ano, toho, který nám na prvním pokusu na kurtech vykroutil z ruky raketu, že se nemůže dívat, jak se ničíme, a nepoprosil nás, jestli bychom nešly na dětský kurt a tenhle nepřenechaly vážným zájemcům o hru. Je to muž na svém místě. Trpělivý a smířlivý i vůči ženskému temperamentu.

T: "Takže ti přiletěl míček, který jsi tak tak doběhla. Cos měla udělat?"

Já: "Ubrat na síle a jen ho lehce přehodit přes síť."

T: "A co jsi udělala místo toho?"

Já: "Práskla jsem do toho, co to šlo."

T: "A co uděláš příště?"

Já: "Prásknu do toho, co to půjde!"

Základní údery jsme ale nakonec zvládly (čti: překonaly jsme naše úvodní styly motyka a krumpáč), a tak jsme se osamostatnily, začaly chodit jen tak samy a pokoušime se hrát i na body. Naše počítání je ale taky trochu specifické. 

"Ok, takže 3:2 a máš nevýhodu."

"Jak můžu mít nevýhodu, když skončil game?"

"Nevýhodu servisu."

Letos už se něco v naší hře zlomilo a překročily jsme neviditelnou hranici, od které můžeme naše pinkání nazývat jako výměny.

Game, o který jsme se při mamčině servisu tahaly přes asi deset shod. Zahrála jsem při své výhodě vítězný míček, takže jsem game nakonec urvala, ale zuřivě slaví mamka.

"Co blbneš? Prohrálas game, měla jsem výhodu!"

"To je fuk. Hlavně, že už nebudu muset podávat."

 Servis je alfa a omega tenisu. Jedna z mnoha, dalo by se říct. Letos jsem v něm udělala solidní pokrok. Sice pořád to není žádná pecka, ale je už docela spolehlivý v tom ohledu, že dokážu zamířit kam chci. Nejen do čtverce pro podání, občas dokonce nasměruju míček už cíleně do forehandu nebo backhandu, asi spíše silou vůle než úderem, no a co, hlavně, že to tam spadne! Tedy... ne vždy.

"Kurde... sedmichyba už je moc."

 Ok, ok, každý občas máme slabší dny.

"Měla jsem si za tu stovku radši něco koupit."

"To je moje stovka, dneska platím já."

"Tak jsi mi měla radši něco koupit!"

 I soupeři z jiných kurtů.

Z vedlejšího kurtu: "No, kdybych si kýchl, tak to sem ani nedoletí."

Jindy zase borec ve čtyhře suverénně napálí míček přes prázdný kurt asi dva metry do autu. S naprostým klidem v hlase, nenuceným konverzačním tónem konstatuje: "Ču*ák, no.".

Už jsem si zvykla i na to, že mamka po radosti, že vybrala nějaký balonek, začne jásat a oslavovat a na zbytek výměny naprosto rezignuje. Protože sama vím, že dokud není odehraný opravdu poslední míček, může se stát cokoli.

Já: "40:15, mám dva setboly. A teď něco uvidíš!"

A co uvidíme příští rok? Těžko říct. Ale už aby to bylo!