Už rok uplynul od mé učitelské premiéry, takže dejme tomu, že nedostatky jsou promlčeny. A taky se mi chýlí ke konci projekt 101/1001, kde mám jako jeden z bodů i dopsání dávných restů. A protože poslední článek, který mi chybělo doplnit, už pro mě není atraktivní, nahradím ho tímto restem. První část článku je autentická, druhá dopsána zpětně.

17. října 2016

Po letech suché teorie a bezpečných náslechů nadešel čas ukázat, co ve mně vězí. Vážení, zítra poprvé učím češtinu! Všechno, jak jen budu chtít, respektive - jak to zvládnu.

No dobře, všechno ne. Musela jsem zařadit na začátek hodiny opakovací cvičení a ústní zkoušení, pak už je to jen a jen moje. To zkoušení mě děsí absolutně nejvíc, rozhodně víc, než toho nebohého studenta. Sakra, jak? Tuhle třídu neznám. Nemám tušení, co probírali, a do jaké hloubky. Vlastně ani ten pitomý náslech jsme zrovna na průmce nikdy neměli!

Ano, na průmce. Můj pedagogický křest proběhne ve třídě třiceti šestnáctiletých puberťáků. Žádné gymnázium se snaživými studenty (a studentkami!). Kdepak. Když jsme se byly s Terkou domluvit s jejich češtinářkou, hned říkala, že se na nás kluci už těší a ptali se, jestli jsme hezké. Donutili mě s týdenním předstihem uvažovat o tom, co si vezmu na sebe. Mě! Mám to risknout se sukní nebo ne? Co když se mi někde ohrne? Ale zase bych si získala jejich pozornost... dilema!

Téma hodiny tomu všemu dodává korunu. Josef Kajetán Tyl. U Máchy se dá řešit, jak pical Lori a psal si o tom šifrované deníky, ale jak je nadchnu pro obrozence? Nevím, jestli je moudré jim vykládat, že Tyl pro změnu plodil děti se sestrou své ženy. Zkusím zaapelovat na jejich duši sportovců a vydolovat z nich hymnu. Fidlovačka bude hračka! Horší to bude se Strakonickým dudákem. Víte, jak jsem strávila uplynulý víkend? Snažila se vymyslet, jak jim vyložím dudáka, aniž bych řekla slovo dudy. Šmarjá, měla jsem si fakt radši vzít tu antickou literaturu, ale ne, já ji přepustím Terce, že jo. Tyl byl totiž tak trochu moje volba. Podle harmonogramu jsem původně měla učit prváky řeckou a římskou antiku. Jenže když jsem viděla, jak Terce z oší šlehají žárlivé plameny, přistoupila jsem na výměnu za její hodinu. Takže ne v 8, ale zítra v 10 to vypukne. Stůjte při mě všichni svatí.

Jak to tedy vypadalo:

Znáte tu pověru o smůle, když vám přeběhne kočka přes cestu? Tak ta, co čekala na mě, ani nedoběhla. Když jsem vyšla na ulici, ležela tam přejetá v nechutně lesklé kaluži. Takže tolik k očekávání pozitivního průběhu celé akce.

Byly jsme s Terkou z celé skupiny úplně první, kdo se předvedou v akci. Nejdříve tedy Terka a její antická literatura pro prváky. Než přišli, zhrozila se, že zapomněla hodinky, tak jsem jí půjčila svoje. Asi patnáct minut po začátku hodiny, když kontrolně obcházela třídu, mi je mrskla do klína, protože se zastavily. Jsem jí moc nepomohla.

Terčina hodina byla možná na můj vkus trošku suchá, ale byla to dobrá hodina. Klidná, v normální atmosféře, pár lidí s ní i vyloženě spolupracovalo. Krásně si rozvrhla čas. Potom už šup šup, spustili mi projektor, nahnali další skupinku a čiň se. Že druháci už jsou trošku jiná klasa mi dávali dost najevo už neverbálkou - slušná část zaujímala takový ten frajerský posed s nohama daleko od sebe a rozvalení přes opěradlo židle skoro až na další lavici.

Podle pokynů učitelky jsem rozdala vlastnoručně sestavené pravopisné cvičení (které jsem naroubovala na učivo, které brali předtím, takže si opakovali zároveň i literaturu, tak promyšlené jsem to měla!) a jednoho nebožáka začala zkoušet. Díky bohu, že byl naučený a šlo to krásně. Sice při některých otázkách potřeboval trošku času nebo jen malinko popostrčit, aby pochopil, na co se ho vlastně ptám, ale vždycky se chytil. Takže jednička, vsadím se, že se mi ulevilo víc než jemu. :-D Pak jsem obkroužila třídu, abych zjistila, jak na tom jsou, a ohlásila poslední minutu na dopsání. Mezitím jsem si ještě zuřivou gestikulací vyjednala pro změnu u Aničky hodinky, které jsem si zapomněla zařídit o přestávce, když se ty moje vybily, a při dalším kolečku si je vyzvedla.

Výkladová část hodiny nezačala špatně. Zkoušela jsem puberťáky utáhnout na asociační dráze sport - hymna - Tyl je cool dodnes! Asi to nijak extra nežrali, ale byl klid, i když se občas pošťuchovali a něco si řekli, a sledovali mě. Pak jsem promítla komiks o Tylově životě z knížky Obrázky z českých dějin a pověstí. Miluju tu knížku. Četla jsem ji jako malá, četla jsem ji před maturitou, četla jsem ji před státnicemi a před těmi dalšími si ji přečtu zas (ano, přečetla).

Přímo na místě mě pak napadlo, jak jim vysvětlit poněkud problematický vztah Máchy s Tylem. Zeptala jsem se dvou studentů, jestli jsou zhruba stejně staří. Logicky ano. Pak, jestli spolu vždy ve všem souhlasí. Prý ne. A nakonec, jestli spolu přesto dokážou spolupracovat. Prý ano. Gratuluji, jste jako Tyl a Mácha! Chachá!

Celá hodina držela docela pěkně pohromadě až do plánované skupinové aktivity. Jak mi pak řekla vedoucí praxe, klobouk dolů za tu odvahu, zkusit něco takového první hodinu v neznámé třídě. No, příště bych do toho taky nešla. Měla jsem to vymyšlené docela pěkně - 5 skupinkám jsem dala úryvek z textu, každé jiný. Pak jsem vyprávěla děj a když jsme došli k místu, odkud pocházela ukázka, měla ji daná skupinka přečíst. Chachá. To by ovšem dvoumetroví chlap(c)i museli umět číst nahlas. Ve druhém ročníku střední školy. Touto aktivitou jsme se poměrně protrápili a ztratili spoustu času, takže mé největší klenoty typu práce s textem, kde jsem stihla vypíchnout charaktery postav i dialektismy, přišly totálně nazmar. Achjo!

Poněkud schlíple jsem tedy dokráčela se zvoněním k naší didaktičce a mým spolužákům, aby můj výkon ohodnotili. První zpětná vazba byla poněkud překvapivá.

"Panebože," vydechla didkatička a zdálo se mi, že měla trochu uslzené oči, "panebože, já jsem si nikdy neuvědomila, jak strašně suchý humor máte."

Kupodivu bylo hodnocení víceméně pozitivní. Příliš mnoho pochodování po třídě, ztráta zájmu jedné skupinky, když si vzali příliš osobně, že mluví, když zrovna nemají, no jo. Ale na druhou stranu jsem prý působila ohromně přirozeně, několikrát jsem pobavila všechny zúčastněné, ten komix je super nápad, o aktivitě už byla řeč, celkově prostě dobrý, na opravnou hodinu jít nemusím.

Při listování krátkými dotazníčky, které jsme na konci hodini museli rozdat žákům, jsem se dozvěděla víceméně totéž. Akorát někteří připojili výtku, že komixy si mám nechat pro děcka, že oni jsou "skoro stejně staří jako vy!". No, přece jim nebudu vykládat, že ten komix měl být opora spíš pro mě než pro ně, že jo. :-)

První hodina mohla dopadnout lépe, ale i mnohem hůře. Po měsíci na gymplu a čtvrtletí v práci znám obojí. A přesto jsem jako učitel pořád na směšném začátku.

Ale chci dál. Tahle první hodina byla trošku izolovaná od všeho ostatního, ale na praxích, když jsem šla týdně do třídy tak 15x, už jsem se dostala do třetího stádia:

1. Panebože, všichni mě sledují!

2. To je dobře, že mě většina sleduje.

3. Hej! Sledujte mě všichni!

Zlaté praxe, achjo. Tam vám někdo stojí po boku a jistí vás. Teď už čtvrtroku válčím víceméně sama. Úspěšně? Neúspěšně? To je příliš brzy hodnotit. Ale časem si to určitě povíme. :)

A jaké bylo vaše profesní poprvé? Mohli byste se stát učiteli? Předstoupili jste někdy před tolik lidí s cílem jim něco usadit v hlavě?