Nastává období bilancování, rekapitulací a souhrnů. Normálně se těmto článkům vyhýbám, ale letos neodoloám, protože tento rok toho změnil víc, než s jakým očekáváním jsem do něj vstupovala.

Když se ohlédnu za uplynulým rokem, jeho začátek vidím poměrně jasně. Není v mlze, ale zdá se mi strašně, příšerně, hrozitánsky dávno. Leden mě zastihl ve státnicovém očekávání. Zachumlaná doma, v nové jelínkové dece, jsem se učila na státnice z pedagogiky a psychologie, které jsem nakonec zvládla za A. Kromě toho jsem začala taky chodit na Chytrý kvíz, z čehož se stalo mé nové hobby a zásobárna hlášek.

Leden byl zkrátka ve znamenání výzev, rozhodování a křižovatek. Jako studentka posledního ročníku jsem navíc řešila, co dál. Ve hře byl doktorát, práce, další studium, pracák, odložení státnic... Důkazem toho, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci, je mé rozhodnutí učiněné v pátek třináctého, totiž pokusit se o rozšíření aprobace o matematiku.

Jednu, ale zato ohromnou výzvu přinesl únor - absolvovat praxi. Čekalo mě 40 odučených hodin na místním gymnáziu. Odcházela jsem se slzami dojetí v očích, protože jsem si uvědomila, že tady bych uměla být šťastná. Vrátila jsem se tak trochu "domů".

V březnu jsem praxi uzavřela i oficiálně a za odměnu jsme s mamkou vyrazily na třídenní wellness pobyt do Beskyd. Konec měsíce jsem pak strávila pracovně na fakultě - naše vedoucí, s níž jsme v říjnu zorganizovaly konferenci pro 40 Mongolů, nám nabídla podíl na konání další akce. Za trochu práce jsme se tak dostaly na vrchol Bolt Tower, kde jsme šampusem pokřtili novou publikaci školy. 

V dubnu sranda skončila. Protože, sakra, diplomka. Výzkum. Teda, ještě předvýzkum. A resty v teoretické části. Do toho přišel Velký pátek a zpráva, že umřel děda z druhé strany. Což byl blesk z čistého nebe. Tady je asi to největší "dávno" ze všech. Zdá se mi to jako pravěk, pravěk, pravěk. A přitom je to pár měsíců...

Smutek jsem přebíjela prací. Diplomka se začala trochu rýsovat, ale pořád ne tolik, abych měla jistotu, že půjdu ke státnicím. Moje vedoucí práce byla na mateřské a e-mailové komunikace v tomto bodě trošku zkomplikovaly celé dění. Prostě, měla jsem toho nad hlavu, nevěděla jsem, kam dřív skočit - a do toho přišla nabídka, jestli nechceme zase práci na fakultě, že odchází nějací kolegové z oddělení. No jistě! Vyklidíme to po nich, to bude fajn brigáda na pár dní. Následoval těžký šok, když jsme dostaly s Terkou jejich vybavení a konejte, co umíte. Hledala jsem práci tak dlouho, až si práce našla mě. Cha!

Zápočet za diplomku jsem nakonec získala, takže mě čekalo učení se na státnice ze ZSV. No, čekalo mě docela dlouho. Až se mě mamka snad poprvé v životě začala s obavami ptát: "Ale budeš se učit, že?". Pojala jsem tuto třetinu státnic volně. Pracovní morálka spadla minimálně o polovinu, výsledek se nezměnil. Teď už můžu klidně říct, že jsem po celá studia měla ohromné štěstí na los otázek. Štěstí přeje připraveným a občas sedne i na vola - tyto pozice jsem adekvátním způsobem obsadila.

Za odměnu jsme si s Terkou střihly další konferenci. Před rokem bych do místnosti, kde sedí pět velvyslanců, sedm generálních ředitelů a spousta lidí podobných pozic nestrčila čumák. Tentokrát už jsme byly tak oprsklé, že jsme vešly středem, nalily si vodu ze džbánku pro hosty a přijaly za své i dárkové tašky u našich židlí, i když místa byla volná i v řadách bez dárečků.

V srpnu mě čekalo dost mezníků. Katka mě požádala o svědectví na její svatbě, těsně jsem neuspěla na svém prvním opravdovém pracovním pohovoru. Oslavila jsem čtvrtstoletí své existence. Týden na to jsem obhájila diplomku a složila závěrečnou část státnic. Týden na to jsem získala práci a za další týden poprvé předstoupila před "svoje" třídy. Den před koncem prázdnin jsem nakonec přece jen sehnala práci, a dokonce na gymplu, jak jsem vždycky chtěla.

Na podzim jsem se dočkala promocí (článek je zaheslovaný, takže se nezobrazil na úvodní stránce a podle nízké čtenosti možná některým unikl - zájemci ho najdou v rubrice Předsíň 13. komnaty), ukončila první kolo projektu 101-1001, s Terkou jsme odřídily samy dva víkendové workshopy a hlavně jsem díky práci jsem zažila spoustu poprvé - první "moje" slohovky, první třídní schůzky, první "vysvětli, prober, otestuj", první suplování, první trapasy i hlášky... první vánoční večírek a prázdniny a po nich dojde i na první vysvědčení se známkami ode mě.

Domnívám se, že mě tenhle rok v mnohém posunul. I kdybych stokrát nechtěla, musela jsem. A jsem ráda, že jsem z toho všeho vyšla natolik dobře, že vám tady o tom všem můžu psát. Možná některé z nás čeká takový rok od příštího pondělí. Takže si koukejte přes svátky pořádně odpočinout.

Pohodové a krásné Vánoce,

Tlapka