Někdy v zimě se babka poprvé zmínila o tom, že by chtěla pořídit na zahradu sprchu. Po týdnu marného přesvědčování, jak by to pro NÁS bylo přínosné, jsme celou věc považovali za vyřízenou.

Minulý týden ten krám dorazil.

Babka mě opakovaně uháněla, kdy se dostaví můj drahý, aby ten zázrak sestavil. Její netrpělivost očividně zvítězila nad pudem sebezáchovy a požádala o sestavení sprchy dědu. Dorazila jsem z práce v očekávání náročného odpoledne, protože babka opět byla na preventivce a začíná žít zdravě, ale tenhle útok na solar jsem nečekala.

Přicházím zadním vchodem, na balkoně sedí děda a luští křížovky.

Já: Čau. Změnils vůbec od včerejška pozici?

Děda: Večer jsem hrál karty na počítači.

Babka: Změnil! DĚDA mi sestavil tu sprchu!

Já: Ne. Ne!

Babka: No jistě.

Děda: Co bych to nesložil?

Já: Když jsi minule stavěl houpačku, vznikla z toho Noemova archa. Tomáš dodneška nechápe, jak jsi do té díry nacpal o dvě velikosti větší šroubek.

Děda: To bylo jen tak na ukázku, abyste věděli...

Já (vykláním se přes zábradlí): Tu papírovou bednu, co leží pod balkonem, jste vyhodili v afektu nebo výjimečně organizovaně?

Babka: To spálím!

Děda: Ne, dokud nevíš, jestli se to nebude vracet.

Babka: Nebude, však je to super.

Já: A kde vlastně...

Babka (hrdě): No tady!

Já (zírám na podivné úzké heblo trčící z jakési nádobky u země, kterého jsem si předtím nevšimla): To není mop v kýblu?

Babka: Víš co...

Já: Ne. Doteď nevím, na co potřebujeme na zahradě sprchu, když máme bazén!

Babka: Můžeš se osprchovat, když se vykoupeš!

Já: To dělám, ale hlavně si přitom chci sundat plavky. To můžu na zahradě těžko.

Babka: Tak se přikryješ ručníkem.

Já: Chceš mi říct, že se mám sprchovat zabalená v ručníku?

Děda: Pochop, že babička si chtěla udělat radost a musela si koupit další zhovadilost z internetu. Budeš se tam sprchovat.

Já: Ne. A jestli babka ještě jednou řekne, že tu sprchu jsme chtěly my s mamkou, tak se stěhuju.

Babka: To tvrdil děda!

Děda (na chvíli ustane v luštění a zakoulí očima): Já jsem dobrák, ale já ji zabiju.

Babka: Podívej se, ta sprcha je úžasná, můžeš si posunout tu hlavici, jestli je pro tebe nízko.

Přistoupí ke sprše. Nad kohoutkem na spouštění vody trčí směrem vzhůru holá kovová tyčka s kolečkem pro posouvání hlavice, která je momentálně dole. Babka ohmatává tyčku a párkrát se s ní snaží pohnout jakýmkoli směrem.

Babka: Nějak to nejde.

Zatáhne směrem nahoru, tyčka vyjede, až se zapíchne do stropu pod naším balkonem.

Babka: Výš už to nejde. Ale proč je ta sprcha pořád dole?

Děda: Musíš otočit tím kolečkem.

Babka křečovitě sevře tyčku.

Děda: Kolečkem!

Babka přehmátne na hlavici sprchy.

Děda: Kurva, víš, co je kolečko?

Babka (konečně sáhne na kolečko): Jo tohle. Co s tím?

Děda: Otoč to a zároveň táhni tou sprchou nahoru.

Babka pootočí kolečko a znovu tlačí nahoru tyčku, která sprchu drží.

Děda: Já ji zabiju a mě osvobodí.

Babka: Nejde to!

Děda: Nechtěj, ať vstanu!

Babka: Už to jde!

Vytlačí sprchu až nahoru. Trysky směřují někam vysoko a daleko.

Babka: No ale to je na hovno.

Já: To tvrdíme od ledna a stejně sis tu sprchu koupila.

Babka: Jak mám udělat, aby to stříkalo směrem dolů?

Děda: Musíš vzít tu zahnutou hlavici.

Babka: Jakou?

Děda: Tu druhou, co byla v té krabici.

Babka: Žádná tam nebyla.

Děda: No jistě, že byla.

Babka: Kde?

Děda: V té krabici.

Babka: Nic tam nebylo, jenom tohle (podává mu sáček s návodem).

Napjaté ticho.

Děda: Tady není. Kde je? Ne, že to spálíš s tou bednou!

Ozve se divný zvuk, babka zjistila, že hlavice je ohebná.

Babka: To je ona! Dá se měnit!

Děda: Ne, že to urveš!

Já: Urve. Někdo z vás to rozhodně urve. Já ne, já tam nepolezu.

Babka: Nelez! Já si tam klidně dám židli a budu se deset minut v kuse sprchovat!

Já: Deset minut? Vidíš, jak velká je ta nádrž? Dej si pod sebe dětskou vaničku, ať si tu vodu zachytíš a můžeš dolívat zpátky, jinak si nech o deseti minutách zdát.

Babka se vážně zamyslí.

Děda (opět koulí očima): Ty jí ještě raď takové kraviny!

Já: Nesnáším plýtvání vodou.

Babka: Ale víš, co se mi líbí? Sousedovi teď dovezli barely na dešťovou vodu.

Děda: A na co by nám asi tak byly?

Já s babkou: Na dešťovou vodu?

Děda: A jak by to tam asi tím úzkým hrdlem napršelo? To musí stát pod rýnou!

Babka: Tak to tam postavíme.

Děda: Naše rýny ústí těsně nad zemí, aby to teklo přímo do kanalizace.

Babka: Škoda, že...

Děda: Ne! Nebudu předělávat barák kvůli krámu, co použiješ jednou a pak se rozpadne!

Nenápadně jsem vyklidila pole. Myslím totiž, že celá záležitost ještě není definitivně dořešena. Ono totiž, co si babka umane, za tím jsi jde. Paní z městského úřadu, na které si babka po dvou měsících korespondence (e-mailem, samozřejmě) vymohla lavičku na půl cesty mezi naší čtvrtí a Lidlem, by mohla vyprávět.

Ale takhle je to na mě...

Věnováno hlavním aktérům dnešního odpoledne na varendě a jejich místnímu fanklubu. Jako důkaz, že některé věci se zřejmě nemění - a díkybohu je mezi nimi i moje rodina.