Právě mi skončil poslední klasický víkend ve škole. Příští týden se sice ještě učí, ale známky se uzavírají, začíná se přecházet na výletní a vyklízecí režim. Jupíjéj. Už včera bylo pozdě!

Poslední dva týdny se o mě pokoušela nepříjemná letargie. Nejradši bych ležela a zírala do zdi, kdyby mi nebylo líto času (a kdybych ten čas měla). Nejhorší je, že mě nic nebavilo, i když jsem si ten čas našla. Číst. Psát! I písničky v mobilu jsem přepínala jednu na druhou, žádná mi nebyla dost dobrá. Chodila jsem tu absolutně bez nálady. Ani fyzicky jsem se necítila nejlépe. Asi moje verze syndromu červnové učitelky. Peklo. A běda, až se to překryje s PMS. Že jsou poslední týdny ve škole mazec, to je jasné každému, ale mně se nedařilo vydržet ani sama se sebou, natož chodit mezi lidi.

Neříkám, že jsem z toho úplně venku, ale tenhle víkend mi docela pomohl. Začalo to sice neslavně, protože v pátek jsem byla u zubaře, takže mě ještě k tomu bolely zuby. Počínaje sobotou však odstartoval můj nabitý program. Nejprve jsme se přesunuli ob dva baráky k tetě, která slavila půlkulatiny. Z oběda jsem se kvůli chrupu omluvila, ale program pokračoval na zahradě. Dorazila i část rodiny, kterou v podstatě neznám. Při mém rozpoložení jsem si to tam spíš odseděla, občas něco prohodila, a jinak se zaměstnávala upíjením džusu a podáváním talířků s občerstvením. Nezdržely jsme se však s mamkou dlouho, protože nás čekala halvní akce dne - koncert.

Asi před měsícem jsme si totiž s mamkou koupily lístky na Nohavicu s filharmonií do Gongu. Kdyby vás zajímalo, jak vypadá koncertní sál vybudovaný v bývalém plynojemu uprostřed areálu vysokých pecí, tak prosím: 

Jeden koncert, právě Nohavicův, už jsem v Gongu zažila a přišla jsem úplně ohromená. Taky jsme tam šly na sraz absolventů, to v sále hrálo prozměnu Zrní. Vážení, to místo má úžasnou atmosféru a akustiku, navíc je komorní (1600 míst) a i ze zadní řady vidíte vše jako na dlani. Jestli máte někde v okolí nepoužívaný plynojem, vražte do něj pár desítek mega, investice se vám vrátí.

Koncert samotný byl úžasný. Měly jsme ho i s předkrmem, protože jsme dorazily o dvě hodiny dřív - jednak v areálu pecí probíhal ještě Oldies festival, tak jsme se bály o parkování, jednak jsme pozvaly i babičku, kterou jsme s mamkou dlouho neviděly, tak jsme si chtěly ještě dát kafe a popovídat. No a v sále probíhala generálka, takže jsme se mohly naladit na správnou notu a získat představu o tom, co nás čeká.

No, očekávání byla nakonec ještě předčena. Jarek byl parádní. Z písniček, co se hrají v rádiu, se to nepozná, ale naživo má hlas, že když se do toho opřel, běhal mi mráz po zádech. Co mě ale naprosto dostalo ještě víc, byla filharmonie. Některé skladby byly v novém kabátu skoro k nepoznání. A taky jsem začala chápat Tomášovu slabost pro housle. Klavír se mi sice pořád líbí víc, ale když hraje vícero houslí naráz, je to úplně jiné, než když někdo fidlá na jedny.

Oproti koncertu před třemi lety se tento zaměřoval hlavně na vážnější písničky, což mě z mého rozpoložení nevyvedlo, ale rozhodně to situaci nezhoršilo. Novou dávku energie však čerpám z dneška. Mamčina kamarádka totiž koupila chatu v Beskydech. Rozhodně to není ruina, ale patřila jakési osmdesátileté paní, takže se tam uklízelo naposledy po válce, a to ne po té poslední. Mamka tam brigádničila už minulý víkend, já jsem vyrazila až tento.

Chata je zvenčí malá, ale uvnitř každého v první chvíli překvapí počet pokojů i jejich prostornost. Na veranděuž jiný známý pokládal dlažbu, kamarádčin manžel vysekával balkón. Původně jsem šla pomoct jemu, že spolu odstraníme zábradlí i desky v něm. Nakonec ale do každé desky kopl a ta obloukem odletěla na hromadu, kde se i sama naštípala na podpal. Hotovo. OK, tak jsem šla pomáhat na zahradu.

Pokud v chatě od války nikdo neuklízel, tak zahrádku nikdo neřešil ještě déle. Vrhly jsme se tedy na pletí skalky, záhonu a živého plotu. Teta už s tím začala a jeden kousek opravdu hezky vyčistila, dokonce v tom chumlu zeleně objevila i keříček růží a asi další tři žádoucí rostlinky. Jenže to nevěděla, co se stane, když mně sežene rukavice a mamce nůžky na keře. Pamatujete ten velký polom v Tatrách po vichřici? Původně jsme plely všechny tři, ale nakonec teta nestíhala vynášet kbelíky větví a kopřiv.

Já totiž miluju práci, u níž jde vidět okamžitý výsledek. Vyplela jsem sice pás dlouhý asi jen dva a půl metru, ale jak! Vyvalila jsem všechno - Po pupek vysoké kopřivy, po kolena vysokou trávu i po kotníky vysokou vrstvu starého listí. A aby byl efekt ještě větší, probourala jsem se živým plotem k nepřítomným sousedům, a vyrubala bordel i z druhé strany, protože z naší už jsem tam nedosáhla, přestože jsem ho odtama viděla. Vysekávala jsem z půdy i spleti kořenů, vyhazovala jsem celé drny, takže zařval i kousek trávníku.

Sice mě teď bolí záda a cítím, jak mi na prestech natékají puchýřky od kopřiv, ale kurnik šopa, za ten efekt to stálo. 

Po asi dvou hodinách jsem skončila. Za odměnu jsem dostala propustku k vodě. Jen pár desítek metrů od chaty totiž teče řeka, která je přístupná jen od chaty, takže v podstatě soukromá pláž. Ve chvíli, kdy jsem tam přišla, to bylo, jako bych na tom jednoduchém schodišti k vodě zakopla, flákla sebou a všechno to ohnuté, zmrzačené a bolavě ve mně se vrátilo na správné místo.

Příště jim tam klidně pokácím stromy, jen mě prosím pusťte zase k řece...

A kdy jste si naposledi vypleli duši vy?