Tak jsem prý slyšela, že na srazu píšáků se uzavřela dohoda, že o něm každý napíše. Protože jsem odcházela jako první (což je moje tradice, ale tentokrát mě to fakt mrzelo), nevěděla jsem o ní. Ale kdo jsem abych narušovala trendy? Spoustu jsem jich začala, a klidně je pro jednou ukončím - protože pokud vím, můj report je poslední chybějící. Vždyť už o srazu stihli napsat i ti, co tam nebyli! :-D

Pro mě jako zástupce dálného východu začala celá mise už ráno. Já tam fakt jedu, říkala jsem si, když jsem vstoupila do nádraží. Ale pořád mám šanci, že to zmastím a skončím někde v Liberci nebo tak něco. Málem jsem se rozbrečela. Vždycky se na nádraží dojmu, když vidím lidi s kufry a za každou cestou si představuju ty různorodé příběhy... Letiště je totéž na entou, ale nelítám, takže prožívám akorát vlaky.

Když jsem vystoupala z podchodu, můj vagon stál přímo u něj. Až uvnitř mi došlo, že neznám číslo své sedačky. Tak jsem se svalila do té nejbližší a v celkem pěti jízdenkách, kterými mě zásobila paní na pokladně, našla místenku. Sedačka 72. OK. Přesunula jsem se o pár uliček dále a vytahala svou cestovní výbavu - knížku, svačinku, mobil, jízdenky...

A pak se vlak jen s velmi jemným cuknutím rozjel a mně bylo jasné, že je něco špatně. Hergot, však se baba dušovala, že mi prodala sedačku po směru jízdy? Znovu jsem vyhrabala jízdenky a zjistila, že č. 72 mi patří až na zpáteční cestě. Sbalila jsem si saky paky a šla hledat číslo 21. Našla jsem ho na druhé straně vagonu. Spokojeně jsem se znovu zabydlela, jenže ve Svinově přistoupila slečna a ptala se, jestli jsem si jistá, že sedím na svém místě.

Ehm. Jak to, že za sebou jsou sedačky 21 a 12? Co to je za systém číslování, sakra? Naštěstí byla milá a pokrčila rameny, že se holt prohodíme. V Olomouci se pak jejího místa dožadoval nějaký chlap, to už mi fakt zatrnulo, ale pak odešel do jiného vagonu. :-D

A pak mě vypusťte do Prahééé, že jo.

A tak jsem svištěla Praze vstříc. Mezi Svinovem a Olomoucí jsem intenzivně myslela na Julii. Jednak jsem na ni byla po letech dopisování děsně zvědavá (ne, že by na ostatní ne, ale dva roky dopisování, to je vazba!), jednak mě měla vyzvednout na nádraží a jednak jsem si vzpomněla, jak se trápila v letadle, a mně stačilo, když Pendolino najelo ve stošedesátce do zákrut koridoru a viděla jsem, jak se podlaha předmnou naklání. Odložila jsem knihu, chytla se madel sedadla a slíbila si, že do letadla nesednu, dokud mě nepozvou na předávání Nobelovky za literaturu.

Cesta byla skvělá a moc jsem si ji užívala. Vlak je mi vzácný a Pendolino je pohodlné. Ačkoli jsem strávila na cestě 2x více času než na srazu (to je nápad, pořádat ho v takové pr... Praze), nebolela mě záda ani za krkem. Asi si koupím sedačku domů. Děda jednou omylem zarezervoval celý vlak, tak sedačka není problém.

Když jsme vyjeli z předposlední stanice, odskočila jsem si. Z vlaku jsem vystupovala s bušícím srdcem, že jsem ho cítila až v krku, a určitě ne proto, že na záchodě byla fronta, a tak jsem musela utíkat celým vagónem pro věci, aby mě tam někdo nezavřel. A tak jsem na perón vypadla na poslední chvíli. Můj vysněný obraz, jak mávám z okýnka a na nástupišti mě vítají taktéž mávající Boudicca s Julčou, z nebe se sympou konfety, zní fanfáry a brzdící vlak vyplaší hejno bílých holubic, vzal tedy za své.

Vypadla jsem na perón zadýchaná a sama. Prošla jsem hoskrz a zjistila, že holky nikde, tak jsem se nechala vcucnout davem a zamířila přes eskalátory k něčemu, co vypadalo jako hlavní hala. Zjistila jsem, že z ní vedou eskalátory do další hlavní haly. No jo, Praha. Všechno je mega. To není jako ta mizerná stanice, cos hrdě vybudovala v Transport Tycoon. Došla jsem až ke stanici metra. Tam jsem chtěla vyslat SOS a zjistila jsem, že Boudicca už mi volala. Telefon mi vzala až na druhý pokus a hned se mě mile ptala, kde jsem. Zakvílela jsem, že nevím, že u nějakého metra a že doufám, že na nádraží vede jen jedno. Smála se, že už pro mě jdou, že čekají v hlavní hale u hodin. Kolik těch hal tu sakra maií? Za chvíli volala, kde přesně jsem, což mě vyděsilo, že těch stanic metra je tam fakt více, ale za dvě minuty už jsem viděla Juliinu hřívu a Boudiccinu tvář.

A tak jsme zamířily do obchoďáku, kde jsme nakonec prolezly tři obchody (a to jsme šly původně jen... já už ani nevím pro co :-D) a pak se usadily v parku poblíž místa činu. S Julčou jsme byly dohodnuté, teď už to snad můžu říct, že si přinejhorším sedneme k vedlejšímu stolu a kdyby nás přemohly nervy, budeme se tvářit, že ke srazu nepatříme. :-D Jenže, my jsme přišly na místo první.

Byla jsem nervózní, protože jsem si říkala, že dnešek může píše úplně změnit. Dnešek ho může položit. Nabízelo se strašně moc Co když?, příliš mnoho otázek i pochybností. Vážně tohle chceme? Nemá právě anonymita své kouzlo?

"Taky uvažujete, co všechno jste na blog napsaly?" zeptala se Julča.

"Spíš uvažuju, co budeme psát po dnešku," odpověděla jsem a myslela to smrtelně vážně. Protože co když to prostě nevyjde. Co když potřebujeme právě tohle online prostředí, abychom si měli co říct a mohli si druhého "užít". Co když...

No, podle článků, jejichž nadšení by se těžce falšovalo, už všichni ví, že jsem se obávala zbytečně. Bylo to prostě super.

Když dorazila Raduš a já poprvé slyšela její nakažlivý smích.

Když se objevila Rebarborka a podala mi bendu s puzzlátky, které mi slíbila před měsícem. A já na to zapomněla, i když to měla být má pojistka, abych se ze srazu na poslední chvíli nechtěla vykroutit.

Když jsme konečně mohli poděkovat Lvici, že nás dala takhle dohromady.

Když Mečoun trefně načasovanými hláškami těžil z toho, že je jediný chlap v naší sestavě.

Když jsem se vytasila s pohledem pro Barjohu a všichni ho ochotně podepisovali a Julča pohotově vylovila z peněženky známku, protože já myslela jen na pohled, adresu a tužku.

Když nás najednou sedělo u stolu snad deset a po po prvních minutách jsme se bavili tak, jak se sluší na lidi, co spolu roky souzní.

Těžko říct něco, co ještě nezaznělo v ostatních článcích.

Možná pár prvních okamžiků chvílemi bylo ticho. Raduš vtipně navrhovala, že si budeme psát na druhou stranu jídelníčků, tak jak jsme zvyklí. Ale pak už jsme pusu nezavřeli. Uvědomila jsem si, že denně předstupuju před desítky puberťáků a dělám ze sebe blbce, a tak jsem se odhodlala mluvit, i když se nikdo jiný o slovo nehlásil. A před lidmi, kteří mě znají roky a před nimiž si nemusím na nich hrát, jak dobře popsala i Rebarbora, to nemůže být horší.

A tak jsem se uchýlila k tomu, co funguje už od střední. Dělat si srandu sama ze sebe, tak, jak jsem se to naučila v tělocviku, protože jinak by mě ostatní zabili. A když jste odtama, co já, není to těžké. Praha je jiný svět. Mají tam nádraží, náměstí, koupaliště, dokonce i veřejné záchodky. To my nemáme. Máme jen pervitinové varny, kolem čehož zahořela první velká diskuse. Dekadentní. Řešili jsme drogy, zatímco nám číšník, který se probral ráno na CPZ, nosil kofolu.

Vzpomínali jsme na chybějící tváře a taky na ty, po kterých se blogově slehla zem. Při té příležitosti jsem našla na mobilu Mečounův blog, aby nahlédl do seznamu blogů a našel jméno, na které si nemůže vzpomenout. Ukazovat někomu, kdo sedí naproti vám, jeho blog, to by vydalo na další díl seriálu Víte, co je to mindfuck? Který píše taky on. Mindfuck na druhou.

Docela mě zarazila, že u nikoho jsem nezaslechla čecháčský přízvuk, heléééé. Jenom jeden příliš hlasitý kratky zobak. Ehm.

Někteří se skoro omlouvali, že se příliš nezapojili do debat a spíš poslouchali. Já se omlouvám, že jsem je nepustila ke slovu. :-D

Fakt mě mrzelo, když jsem se o tři hodiny později už zase zvedala, abych se ještě večer dostala domů. Se mnou se zvedla půlka osazenstva, aby si konečně prohodili místa a mohli si popovídat s ostatními, jak jsme si už dlouho slibovali, ale vždycky jsme to zakecali. Drogami, místní pornografií, co bude, až my nebudem...

Prostě měli jsme si co říct. Dokonce natolik, že myslím, že příští rok se sejdeme znovu. :-)