Po dvou týdnech neaktivity se sluší prohodit, že žiju. Že je mi docela fajn. Že se snažím vytěžit něco z toho, jak krásně zatím je. Nesbírám žádné extra zážitky, to ne. Ale spíše si užívám klidnou pohodu.

I když musím přiznat, že když jsem se z práce snažila dostat z práce na schůzku do blízké kanceláře, tak to byl spíš ten adrenalin. Podle map jsem to měla 300 metrů, já jsem urazila cestou 950. Objevila jsem, že jen kousek od školy máme solidní ghetto. Na schůzku jsem došla o minutu později (ještě, že si nechávám rezervu) a celá uřícená. Můj drahý si chce udělat kurz zdravotníka zotavovacích akcí, aby se mnou mohl jezdit na školní výlety, protože si prý nevezme na svědomí, abych někam (kam asi? Na jednu stranu se to nedá odhadnout vůbec, na druhou je to naprosto jasné) vedla děcka já.

Takže se prosím pěkně nedivte, že při takovém plýtvání časem mi nezbývá čas na blog. Omlouvám se a slibuju, že se polepším.

Až se totiž ochladí, tak mě nikdo na takovou vycházku nedostane, i kdybych si měla najmout taxíka!

Užívejte si krásné hadí babí léto,

Tlapka