Jak je všeobecně známo, nebyla jsem na srazu. A už se rozkřiklo i proč. Tak popojedem. :)

Celkem mě mrzí, jak nakonec vybuchl i náhradní plán. Dlouho dopředu jsem promýšlela, jestli na sraz jet nebo ne. A jestli ne, tak jak to udělat, jak se omluvit, jak TO říct. Protože jsem se rozhodla, že ať už pojedu, nebo ne, chtěla bych vám to oznámit ten den. Vycházelo to totiž i časově moc pěkně. První trimestr jsme dodržovali mlčenlivost, jak se doporučuje. Třetí měsíc jsem dovršila tak akorát na svoje narozeniny, takže čtvrtý krásně vyšel na oznamování rodině a přátelům při příležitosti oslav. A začátek pátého už by mě zastihl na srazu, což by oznamovací kapitolu pěkně uzavřelo a nehrozilo by, že se to někdo známý dočte nejprve tady. Sice je divné oznamovat to "až" v 5. měsíci, protože riskujete pohledy "no ale to je skoro půl roku, to nám říkáš brzy", ale tak když jsme se neviděli... :-D

Takže jsem hloubala nad tím, jak. A usoudila jsem, že pošlu Julči dopis a v něm ještě dopis pro vás a poprosím ji, aby ho mým jménem u stolu otevřela a přečetla. Jenže jsem nepočítala s tím, že Julča odjede do Jihlavy o tolik dřív, než obálka dorazí k ní domů. Takže jsem den za dnem vyhlížela nějakou reakci a nic. A v pátek mi napsala, jestli v sobotu dorazím. No trapas. :( Poslala jsem dopis tedy s omluvou aspoň elektronicky (psala jsem ho do wordu nanečisto, abych ho mohla upravovat), ale pak jsme se dohodly, že ho nepřečte, protože sestava se postupně zužovala na nejjadernější jádro. Takže moje vize, že vám napíšu dopis, protože si přece všechno píšeme, ale že tam výjimečně budete všichni spolu a budete si moct i připít, vzala za své. No a zbývala možnost napsat klasicky článek. Škoda, že se asi nikdy nedozvím, kdo si ho tu tehdy přečetl první a jak jste se přitom tvářili, v jakých situacích vás zastihl (kolik lidí si ho asi přečetlo na záchodě? :-D). Ale jinou cestu jsem tak narychlo už holt nevymyslela.

V den srazu jsem nakonec tedy šla na svatbu. Vdávala se spolužačka z gymplu. Sice jsem nedostala pozvánku na hostinu, ale na obřad jsme se jeli podívat a jsem moc ráda, že jsem u toho mohla být. Oni dva mi k sobě prostě krásně pasují a věřím, že jim to bude klapat. A obřad měli církevní, což jsem ještě nezažila a jsem hrozně ráda za tu příležitost, kterou mi Romča nabídla. Sice chvílemi jsem vzpomínala na Kulový blesk (scéna: blbec v obřadní síni), protože všechno to povstávání, doříkávání modliteb a podobně šlo naprosto mimo mě. Chytala jsem se jen na amen, což je ale dost krátké slovo na to, abych ho zvládla říkat ve správný čas a včas. :-D

Ale bylo to krásné, kaple za humny byla útulná, komorní, krásně prosvětlená (a klimatizovaná, tak si tu žijem!). Od blízké řeky sice foukalo studeně, ale jinak byl krásný slunečný den a plno světla bylo i v kapli. A tak když jsem seděla v lavici, poslouchala oddávajícího a viděla před ním snoubence skládat slib, když jsem se podívala na svého drahého a on se usmál a sklouzl pohledem na můj už-trochu-pupek, bylo mi krásně, protože na tom momentu bylo něco magického a požehnaného i pro nás.

A podobně jsem se cítila i o týden později na výročních oslavách bývalé školy. Kluk, se kterým jsme se kdysi fackovali v devítce, mi slíbil pro malé plyšovou lamu a všem nám zahrál na klavír v osamělé třídě, kde jsme na chvíli zastavili historii školy ve smyčce. Seděli jsme v první řadě a každý si přemýšlel o tom svém a kam jsme se to vlastně za těch pár let od maturity dostali. Jeho slečna. Spolužačka, co žila v cizině. Spolužák, co léčí nádor na mozku. Moje věrná Katka. Kamarádka, co jí snoubenec odešel ze dne na den za jinou. Já, jestli tu krásnou melodii už to malé slyší.

Byla to značně nesourodá sestava, která si na gymplu neměla moc co říct, ale teď jsme se výborně bavili celý den, o kterém ani nevím, jak tak rychle utekl. Jen projít školu skrz nám trvalo se zastávkami u známých přes dvě hodiny. Pak na oběd, ještě jednou projít školu, akademie, grilovačka, jak už může být šest? Asi, že jsme potkali zástupy známých z různých ročníků i kabinetů :) a všichni se k nám hlásili a chtěli si aspoň na chvilku popovídat. Hlavně, když jsem rozevřela kabát. :-)

Ne vždycky, jsem oznamovala novinku tak, jak jsem si představovala, někdy to byla čirá improvizace. A v nejbližších dnech se těším na druhé kolo. My už máme první odborný odhad, ale co myslíte vy, budete to holka, nebo kluk? :-)