Omlouvám se za monotematickou sérii článků, ale asi chápete, že když něco takového tutláte tak dlouho, tak to pak asi musí ven. :-) Komu tedy ještě moje dvojjedinost neleze na nervy, poslužte si. Tentokrát na téma: jak (ne)poznat, že jste v tom. V opačném případě můžete zkusit nový zaheslovaný článek.

První měsíc mě naučil jedno - PMS a prvotní příznaky těhotenství jsou si zrádně podobné. Když jsem odjížděla na Velikonoce za Katkou, říkala jsem si, že by to vyšlo hned..? A pak jsem se zamilovala do jedné společné fotky. Sedíme s Tomem na zídce pod Špilberkem, za námi je celé Brno, svítí sluníčko a my se oba neobvykle fotogenicky smějeme. Říkala jsem si, že by bylo krásné vlepit si tu fotku do alba a jednou prckovi říkat, vidíš, tady jsme o tobě ještě nevěděli, ale na té fotce už jsme tři. To je tak sladké, až se mi z toho kroutí prsty u nohou. Leč, nic z toho nebylo, jen ponaučení.

Proto, když jsem tehdy na svatbě tak brečela celý den, jsem si myslela, že je to zase jenom PMS. Protože jsem se chtěla chovat zodpovědně, udělala jsem si před svatbou test. Nesporně negativní. Od operace a lázní jsem mnohem intenzivněji vnímala průběh cyklu a přesně věděla, kdy to mohlo vyjít, takže jsem věděla, poučena internetem (velmi rychle jsem se naučila třídit serióznější a ujeté mamaweby a diskuse - už jen filtr slov vájo, spermijky, snažilka a závyslačka na testění mi značnou část stránek z výběru diskvalifikoval), že ten den už by měl být test aspoň náznakem pozitivní. Vzhledem k tomu, že už jsem byla den předem naprosto vzteklá a celá rozbolavělá mě čistě bílý test nepřekvapil.

Překvapila mě jen intenzita mých emocí. Novomanželé byli Tomovi známí, nemít nevěsta šaty, tak ji ani nepoznám mezi ostatními slečnami, takže bylo zarážející, že jsem brečela víc než na svatbě Katky. A pořád. U prvního tance, obřadu, nad fotkami z jejich dětství. Když jsme vystoupili ze svatebního autobusu před gynekologickou klinikou. :-D A když nám známá oznámila svoje těhotenství, tak jsem to ořvala pro jistotu dvakrát. A když se nás zeptali, jestli my taky, tak jsme suverénně prohlásili, že ne. Ne kvůli utajení, fakt jsme žili v tomto domnění. Takže jsem večer změnila strategii a nechala si nalévat červené. Na urychlení...

A tentokrát to nezabaralo. Nic v neděli, v předpokládané pondělí, v úterý. Ve středu jsem si řekla, že se z práce vrátím buď v procesu, nebo s testy. A když jsem vystoupila z busu, potřebovala jsem udělat něco jinak. Takže jsem šla do jiné lékárny, koupila jinou značku testů. A pak ještě v jedné lékárně. Jiné bylo i to, že jsem se rozhodla nečekat na ráno, ale prubnout to takhle po obědě. Předchozí testy byly totiž čistá partyzánština. Držela jsem se doporučení testovat po probuzení, což u mě bývá bohužel už nad ránem. Je super se v pět ráno potácet bytem, po tmě, potichu, ve snaze neprobudit nikoho, hlavně ne psa, který by zburcoval celý barák, a bez čoček provádět celou akci a svítit si na testy mobilem.

Můj drahý tedy přišel, aby se podíval, jak testování vypadá v té civilizovanější variantě. Za světla a tak. Což bylo taky jiné než při tichých polonočních výpravách.

"Vždycky se to nejprve takhle divně rozpije," vysvětlila jsem mu. "A pak se udělá kontrolní čárka, jestli je ten test funkční, tady... a tady se pak má udělat ta těhotenská. Ale vidíš, nic tu není." Natočila jsem test ještě trochu více k sobě.

"I když...?"

Nebyla to silná čárka, ale byla tam a byla správně fialová.

"Není to nějaký design?" zeptal se ještě můj drahý.

Poslala jsem ho ještě pro druhý test z toho jiného balení. Ale nebylo pochyb. Dvě lékárny, dvoje testy, dva testy, dva svědci, dvě čárky. Ale dvojčata by to asi být nemusela, říkala jsem si. :-D

Dřív jsem si představovala, jaké to bude. Měla jsem pocit, že mít pozitivní test bude ohromně euforický moment. Ve skutečnosti to bylo takové celé zvláštní. Nějak jsme nevěděli, co říct. Spíš než jásavá radost na nás dolehl pocit zodpovědnosti a taky ještě zdrženlivost, že stát se může všechno a není zdaleka vyhráno. Byla půlka června a mě čekal hektický předprázdninový finiš, než si budu moct hodit nohy na stůl.

Ta upřímná radost a dojetí se dostavily až za další tři týdny. Brečela jsem přímo na lehátku a obraz ultrazvuku na monitoru skákal, když nám doktorka potvrdila, že vidí těhotenství, těhotenství v děloze a živé těhotenství. Mrně mělo 1,3 cm a viděli jsme i blikat srdíčko. Ne úplně plánovaně se poštěstilo, že Tom byl taky u toho. Původně měl jít do města nakoupit a na gyndu mě jen doprovodit, ale když ho sestra pozvala dovnitř, ať se jde taky podívat, tak nám myslím připravila zážitek na celý život. :-)

Ale pořád ještě jsme se zdráhali jásat nahlas. Rozhodli jsme se vydržet do mých narozenin, kdy mi skončí i první trimestr a s ním i to nejrizikovější období, a tajit to, z nejrůznějších důvodů, před ostatními. Což s nastupujícími příznaky mohlo být docela náročné... 

O tom zase příště. :-)