Můj notebook se odebral do věčných lovišť. Přesně po tom prahnete, když nakupujete výbavičku a vánoční dárky. Takže jsem se na svém i na vašich blozích trošku odmlčela, ale určitě to doženu, neb můj drahý zakročil a stanovil diagnózu, že je to jen harddisk a mohla by pomoct jen jeho výměna. A fakt, že jo *ťuk ťuk*. Takže hurá na rest, který by si pozornost zasloužil mnohem dříve!

Už dlouho jsme si s Ivou slibovaly, že se musíme sejít, protože podle některých shodných znaků musí jít o nějakou ztracenou větev naší rodiny. Tyto tendence ještě zesílily, když jsem napsala článek o Carcassonne a Iva se ztotožnila s mamčiným stylem hry. Navíc i mamka, pečlivě sledující její komentáře, začala nadhazovat, že ji musíme někdy pozvat. Případně, že odjíždí od Plzně, kde ji pochopí. Ale pořád to bylo v rovině "někdy", protože Plzeň a Ostrava jsou skoro geografické protipóly. Doslova nejblíže k setkání bylo v létě, když mi Iva psala, že jsou na půl cesty - ve východních Čechách? A jestli nechceme přijet. Tuž chtěly bychom, ale to bych musela v autě vydržet neblinkat víc než po deseti minutách. Když jsem pak ze stejného důvodu nedorazila na sraz, zaznělo, že teď už fakt musíme, a to i za cenu cesty do Ostravy. A protože Iva je jedna ruka a rodina i s Rebi, nemohlo mě překvapit, když mi Rebi navrhla konkrétní termín. No jasně!

Haha.

Ha.

Jakože, cože? Ony fakt přijedou?

Tento údiv setrval až do prvního listopadového víkendu. Ony ne, že přijedou, ony fakt jedou! Chápeš to? Ptaly jsme se vzájemně s mamkou pořád dokola.

Holky posílaly fotky z vlaku a já jsem se pořád zdráhala uvěřit. Jelikož jsem zrovna ten týden nastupovala po pětitýdenní nemocenské zpět do práce a do večerního příjezdu vlaku bych to v Ostravě nedala, dohodly jsme se, že návštěvu na nádraží vyzvedne jen mamka. Akorát trochu zbledla, když zjistila Ivinu profesi... :-D Takže když mi ve dvanáct padla (stereotypy o učitelkách, známe, že?), jela jsem domů, hodila šlofíka, abych holkám neusnula v sedm a v půlce věty, a s mužem jsme poklidili. Aneb když jste zvyklí šůrovat v sobotu a návštěvu si pozvete už od pátku. :-D A já kráva jsem ještě slíbila uvítání s ručníkovými labutěmi. Budiž mi ke cti, že jsem si fakt našla návod a byla odhodlaná to opravdu zkusit. Ztratila jsem se hned po prvním kroku, který obnášel přípravu ručníku. Ehm. Tak jsem holkám tu labuť nakreslila, posoudila, že udělat k ní šipku a vysvětlivku LABUŤ je snad přece jen zbytečné a prskla kresbu na složený ručník.

Ty se musíš živit hlavou, říkali mi už odmala.

A pak mamka volala, že je fakt veze. Ani nevím, co jsem na to řekla, protože to bylo tak absurdní a soustředila jsem se na to, abych polkla slova konec prdele. On se fakt někdo táhne přes celou republiku, aby si zahrál Carcasonne s někým, koho zná jenom přes internet. Co jsme to za lidi?

Skvělí!

Překvapilo mě, jak rychle jsme navázaly zcela bezprostřední kontakt. Asi hlas krve. No a taky k tomu snad přispěly lampiony štěstí, které se těsně po příjezdu návštěvy rozlétly po obloze, následný ohňostroj a mamčin uvítací dort. Jsme totiž děsně kulturní město s bohatým společenským programem. Tak třikrát ročně. Ehm. Poznámka: nikdy nezvat nikoho v době festivalu gulášů!

Percy si rychle ochočil svůj nový personál a drbání ze všech stran. Není divu, že se pak návštěvě chtěl vetřít i do postele a před odjezdem i do kufru. Já se kochala dárkem pro miminko (teda, když jsem si ho po půhodině znovu všimla, protože jsme se prostě okamžitě zakecaly, pardon!) a ke hře - moc děkujeme za nové rozšíření. Které s námi mimochodem návštěva odmítla pokřtít!

Ale hru neodmítl nikdo, Rebi se po ní naopak ptala tak rychle, až se dočkala mamčiny překvapené reakce: "Vy fakt chcete hrát?". Ježkovy zraky, vždyť se kvůli tomu táhnou přes celou republiku! Pro to člověk musí mít pádný důvod, že jo. 

Rozložily jsme stůl a jaly se Rebi, která chudák nevěděla, na jak jemnou půdu vstupuje, zasvětit do pravidel. Jako pomocnému učiteli naší výpravy... ehm, prostě jsem se toho ujala já a byla jsem nadšená chápavostí své posluchačky. To z práce neznám, chápete. Vzorné samostudium terminologie podle nasdílených materálů, soustředěné naslouchání a inteligentní dotazy. A rychlé pokroky, neboť ve druhé hře nám Rebi dala pěkně na prdel a ještě zvládla rozšířit terminologii o nové slovesné tvary. :-D A musím podotknout, že i Iva hraje mnohem lépe a svižněji, než vždycky tvrdila. No a i moje mamka udělala nějaké pokroky. Byly bychom prostě super tým, kdybychom nehrály proti sobě!

Část úžasných hlášek, které při hře padaly, si můžete přečíst u Ivy i Rebi. Část jich bohužel v tom dechberoucím množstvím zřejmě upadla do zapomnění (a u části je to, obávám se, dobře :-D). V sobotu večer jsme se u hry už tak řehtaly, že v určitou chvíli část osazenstva tloukla do stolu a část na něm ležela. Pod stolem naštěstí skončil jen Perouš. Ráda bych podotkla, že za celý víkend jsme neprolily ani kapku alkoholu, a to jsme ho opakovaně nabízely! A zejména u Carcassonne to je na pováženou. I když - s Ivou a Rebi jsme se při hře mnohem více nasmály a mnohem méně jsme klely, než když hrajeme s mamkou samy. Nebo s Tomem. :-D

Zpětně mi přijde neuvěřitelné, že jsme vlastně z celého víkendu hrály jen chvilku. Zaškolovací hru a ještě jednu v pátek večer. V sobotu jsme taky hrály až večer, vlastně jsme si celý den povídaly a hledaly, kde se naobědváme, protože vyhlédnutá restaurace naonec servírovala něco úplně jiného, než co nám slibovali během týdne. :( A protože u nás nebylo z čeho reprezentativního moc co vybírat, skončily jsme se vedlejším městě. Ale mělo to tak být, protože tam nás uspokojili velmi. Asi nikoho nepřekvapí, že jsme s Ivou obě váhaly z celého jídelníčku nad stejným jídly a že obě dvě nemáme rády masky a převleky, že?

Projížďku jsme aspoň využily k ukázání místních zajímavých míst, jako jsou důlní věže, kostel křivý od poddolování a stromy obrostlé jmelím. Počasí nám nakonec nedopřálo ani procházku s Percym. Už předem jsem se holkám omlouvala, že asi nebudu schopná připravit poznávací tour po Ostravě, ale byly tak hodné, že se spokojily s touto vyhlídkovou jízdou a Iva prohlídkou sušičky (mimochodem, rozhodla se ji koupit ve stejnou dobu jako my a vybírala mezi stejnými dvěma značkami, jako my - překvapení).

Po obědě jsme obsadily obývák a pokojně trávily oběd i čas. Na chvilku jsme se zapovídaly a už byl zase večer a čas tak akorát na poslední dvě hry. Návštěva nás ukecala, že se na rozšíření ještě necítí, a tak nakonec zůstalo nepokřtěno, protože jak jsme hrály ve čtyřech (což i pro nás s mamkou posunulo hru na nový level, do té doby bylo naše maximum tříčlenné osazenstvo), neodhadly jsme správně čas a na třetí hru i s novým rozšířením nezbyl čas, protože to bychom hooodně ponocovaly.

Chodíme kolem něj s posvátnou hrůzou doteď. Stejně jako kolem celé hry. Tak nějak si pořád zachováváme tu náladu ze společné hry a samotným se nám do ní nechce. Protože celý ten víkend byl prostě skvělý a pohodový. Jen to loučení, to je smutné. Ale není to vlastně hezké, když se loučíte s trochou smutku? Protože to znamená, že se vám to líbilo a chcete ještě!

Tak zase někdy, dámy. :-) Díky, že jste vážily dlouhou cestu. A mamce s Tomem za pomoc s organizací. Ale uznejme si všichni, není pěkné vědomí, že máme rodinu po celé republice a kam jezdit naprázdniny? :-)