Půlka ledna? Vážně půlka ledna? Výborně. To znamená, že už jsem nám vyležela měsíc času a ještě další takový by to chtělo vydržet. To bychom asi měli popojet v našem vyprávění o tom, jak to vlastně celé probíhalo. A když celé, tak celé - včetně nepříjemností a určité tělesnosti. Takže komu se nechce číst o nechutných projevech lidského těla, kterými organismus v tomto nádherném období přímo překypuje, tentokrát nečtěte. Pěkné a milé to bude třeba zase příště...

Půlka srpna pro mě vždycky představovala zvláštní období. Moje narozeniny vždycky signalizovaly, že konec prázdnin se blíží. Pořád zbývalo ještě 14 dní, ale co jsou dva týdny oproti počátečním dvěma měsícům? Toto léto jsem prožívala obzvlášť rozpolceně. Na jednu stranu jsem nechtěla, aby ubíhalo a zase začala škola (chodíme do práce už poslední dva srpnové týdny). Na druhou stranu mi den před narozeninami končil první trimestr, což, jak známo, představuje velký milník, kdy končí nejrizikovější období těhotenství. A kdy se vám má ulevit od všech těch nevolností a příznaků.

Ne tak mně. Možná jsem vypadala dobře, protože jsem shodila čtyři kila, prsa se mi zvětšila aspoň o velikost a můj drahý nevěřícně zkonstatoval, že mám i mezeru mezi stehny, což se mi nepodařilo ani v dobách, kdy jsem chodila třikrát týdně cvičit. Ale cítila jsem se prachbídně. Od 10. týdne budiž, to jsem věděla, že si ráno ublinknu a mám splněno. Což mě vzhledem ke končícímu trimestru naplňovalo optimismem. Jenže před koncem trimestru se mi přitížilo a zvracela jsem v podstatě kdykoli. Ranní nevolnost přešla v celodenní.

Představa ženy, jak se láduje zeleninovým salátem, aby dodala svému miminku živiny, vzala rychle za své. Když na to dojde, sežerete cokoli, z čeho nevrhnete. Když už jsem usoudila, že nemá cenu investovat do zdravého jídla, když ze mě brzy vyletí, nechala jsem si koupit mraženou pizzu. Ristorante mozarella. Prasárničku, jak to nazvala mamka. A co myslíte?

Měla jsem v břiše jako v pokojíčku. Podobně, jako když mi mamka dovezla ťamanské smažené nudle, nebo když jsem po kontrole u doktorky zprasila smažákem. Čím tučnější, tím lepší! Je to fakt jiný stav. Neměla jsem na tučné chuť, abychom si rozuměli. Prostě mi jen dělalo dobře. Teda - nedělalo tak blbě. Ale protože jsem nemohla riskovat ještě k tomu všemu žlučníkový záchvat, musela jsem jíst i normální jídla, která mi dělala holt hůř.

Kromě toho mi dělaly dobře ještě dvě věci - horké kakao po ránu a polévka. Jedno jestli rajská, česnečka nebo vývar, ale hlavně pořádně teplá. Představte si mě, jak v srpnu sedím v nejtenčí noční košilce na ramínka v posteli, venku je další slunečný den a už ráno pětadvacet ve stínu a já celá rudá a zpocená srkám horké kakao, které mi oddaně k snídani vařil můj drahý. Lahůdka.

Ale jinak mi bylo blbě fakt ze všeho. Ve dnech kulminace i z vody. Beze srandy. Je to docela frustrující, naštěstí jsem se mohla utěšovat, že už je přece konec trimestru, pak to určitě odezní. A váha klesala až k 58 kilům, což je pod mou psychologickou hranicí "akorát". Ještě kdysi, na gymplu, jsem si říkala, že dokud se budu držet v rozmezí 60-65 kg, nebudu se nějak omezovat. Že vtěhotenství naruším tu spodní hranici, by mě ani ve snu nenapadlo. Aktuální stav: pořád jsem se nedostala přes 70 kg. Přitom je fascinující, že v 95 % případů jsem zvracela naprázdno, takže svůj pokledváhy nemůžu svádět na to, že bych v sobě jídlo neudržela. Já tomu fakt nerozumím...

Těhotenství je omluvenka snad na všechno, jak jsem zjistila. Samozřejmě se ženská nesmí chovat jako káča a zneužívat toho na omluvení všeho, ale do určité míry nad sebou prostě ztratíte ostudně kontrolu. Takové ty fotky těhotných v slunečnicovém poli a se slamákem na bříše jako koncentrované esence ženskosti jsou v mých očích klamná reklama. Já ve své fázi vrcholné ženskosti jsem začala brkat, až se v dolech spouštěly seismografy a hlásily poplach. Tvařte se pak něžně!

Každopádně mě bavilo, jak si na všechno pod argumentem těhotenství zvyknete. Třeba jsme něco dělaly s mamkou v kuchyni, já jsem si odběhla na záchod a když jsem se vrátila, plynule jsme pokračovaly v přípravách a diskusi. Jako by vyzvracet se bylo stejně přirozené, jako si odkašlat. Žádné co ti je, cos jedla, nemáš teplotu, dej si suchý rohlík. Nic, normálka. Navíc, jakkoli to teď tak třeba nevypadá, jsem si přitom dokázala držet pozitivní myšlenku, že to k těhotenství holt patří. A když jsem objímala mísu, připomínala jsem si, že to je dobře, že to znamená, že tam mrně je a bere si, co potřebuje.

Stejně tak jsem si holt po návratu do práce zvykla na velmi svižnou chůzi k brance. Těch s bídou sto padesát metrů od tramvaje nikdy nebylo tak dlouhých. Podle toho, jak dobrý jsem měla den, jsem blinkala na záchodech buď hned u vchodu, nebo až v prvním patře. Svátkem mi bylo, když jsem došla až do kabinetu, abych si předtím stihla odložit věci. A když jsem to jednou nedoběhla a natahovalo mě za sloupkem plotu ještě na ulici, tak mě ani tak neliskala hanba, jako spíš odevzdanost.

O těhotenských nevolnostech se mluví stejně jako o chutích. Čekala jsem, kdy vypuknou, a místo nich jsem se dočkala nechutenství. A musím říct, že to mě frustrovalo nejvíc. Třeba jsem si uvařila těstoviny s tuňákem (byla jsem sama doma a neměl mi kdo pokrájet kuřecí, na které jsem se nově taky nemohla ani podívat) a když jsem si je dala na talíř, tak mě natáhlo (a není to mým kuchařským umem) a musela jsem to rozdýchat. Naštěstí zrovna přijela mamka a udělala mi rychlý kuskus, jinak asi obědvám suchý chleba. Ale dobrý, to jsem ještě zvládla sníst aspoň ten kuskus!

Nejhorší to bylo pár dalších týdnů. Deptalo mě sedět nad talířem plným dobrého jídla, vědět, že ho do sebe musím dostat, protože přece z něčeho musíme mít živiny, a přitom se mi při pohledu na něj nebo představě, že ho jím, zvedal žaludek. A nebylo to, jako když máte střevní virózu a nemáte chuť k jídlu dva, tři dny. Tohle se pořádně vleklo a gradovalo - po určitou dobu mi vadily i některé fotky na sociálních sítích. Připadala jsem si jako magor a nemohla si přitom pomoct. Asi něco přes týden mi zkrátka bylo zle úplně ze všeho - z vody, jídla, málo jídla... A to si ještě myslím, že jsem měla obrovskou výhodu v tom, že necítím, protože co jsem tak zaslechla, různé vůně a pachy jsou silným spouštěčem nevolností pro velkou část těhotných. To mi naštěstí nehrozilo. I tak jsem jen ležela a snažila se to zaspat, což se mi jako na potvoru přestávalo po prospaném červenci dařit.

Jenže byla půlka srpna... Musela jsem jít do práce... a taky už s pravdou ven. :-)