Blížíme se k cíli...

Absolvovala jsem s větším či menším nepohodlím šest týdnů výuky. Sotva jsem si zapamatovala větší část studentů z nových tříd, které jsem vyfasovala po promíchání úvazků, nastal čas udělat dětem pápá. Cháchá! Rozhodla jsem se, že si poslední adventní týden užiju a postupně se rozloučím se třídami, kolegy i ostravskými přáteli. Díky vánočním večírkům a sešlostem jsme stejně měli v plánu se vidět a nahrnuli se mi hezky na jedno místo. A do toho vánoční atmosféra. Pořád jsem jako malá a miluju tu proměnu, jak k sobě lidi mají najednou trošku blíže, přejí si všechno nejlepší do nového roku a zdobí všechno možné vším možným. Letos se mi k tomu navíc přidávala nostalgie a radost. Loni těsně před Vánoci jsem měla ráno jít na kontrolu na gyndu a pak ještě do práce, právě na rozlučku před prázdninami. Místo toho jsem mašírovala na předoperační a po svátcích do nemocnice. Celé Vánoce jsem se bála, jestli budu moct mít děti, a teď už jsem v sedmém měsíci a místo na kontroly chodím do těhotenské poradny.

Že je něco špatně mi bylo jasné hned, když mi doktorka řekla, ať se přesunu z křesla k ultrazvuku, ale ještě si neberu kalhotky. Už několik měsíců mi dělala ultrazvuk jen přes břicho... Tušila jsem, co mi řekne, i když jsem do toho rána nepociťovala žádné problémy.

"Začíná se to tam zkracovat," řekla mi doktorka po ultrazvuku. "Okamžitý a přísný klidový režim. Hrozí vám předčasný porod. Ale když budete rozumná a opravdu ležet, tak do února můžete vydržet... aspoň do začátku."

Pak nechala zavolat mého drahého, aby viděl malou na ultrazvuku, a zopakovala i jemu, že na mě má dávat pozor, abych opravdu ležela. Já jsem zatím ležela na lehátku jako zcepenělá, jak na mě dolehla její slova. Uklidnilo mě, že mrně je v pořádku, ale...

Včera jsem byla v práci naposled. Myslela jsem na svou třídu, která připravovala scénku na vánoční akademii. Na jinou svou oblíbenou třídu a maturanty, které jsem chtěla ještě jednou vidět pohromadě. Na kolegy, poslední zaplacený oběd v jídelně, bordel ve svém napůl vystěhovaném stole a asi šedesát cupcaků, co mi mamka upekla na rozlučku.

Já už se tam nevrátím!

Ta definitiva mě zaskočila. Místo mě jela druhý den do práce mamka a kolegyně mi výměnou za cupcaky do prádelního koše vysypala šuplíky. Takové rozloučení jsem si nepředstavovala, říkala jsem si, když jsem si pak doma rozbalila drobné dárečky pro malou. Den předtím jsem mluvila s paní ředitelkou a shodly jsme se, že je super, že jsem se po nemocneské ještě vrátila a do těch Vánoc vydržela práceschopná. Nevydržela, chyběly mi čtyři dny.

Ležela jsem jako žok a koukala do počítače, mobilu, knížek, křížovek a stropu. Celý zbytek úterý, celou středu. Ve čtvrtek ráno jsem zašpinila, ale nevěnovala tomu moc pozornost. Doktorka mě varovala, že po tabletkách, co mi předepíše, s tím mám počítat. Jenže po obědě se to zopakovalo v hodně, hodně větší míře. Samozřejmě těsně před koncem ordinační doby. Telefon mi ale naštěstí zvedla a doporučila mi přijet hned v pátek ráno.

Kontrola ukázala, že je to zase horší, takže jsem vyfasovala zprávu, fotku z ultrazvuku a mazala jsem expres do fakultky v Ostravě, protože nikde jinde tady nejsou uzpůsobení k řešení takového problému. Porodnice, kterou jsem si vybrala na podzim, by mě mohla přijmout až za pět týdnů. Pět týdnů!

Chtělo se mi brečet. Měla jsem obavy o malou, protože dva měsíce před termínem je prostě brzo. A cítila jsem určité déja-vú. Zase byl předvánoční pátek a zase průser na gyndě. Žádná rozlučka a vánoční atmosféra, zase se budu celé svátky bát a možná je strávím v nemocnici. Tyhle měly být naše první společné s Tomem. A představa, jak se naši sejdou u štědrovečerního stolu a já tam nebudu...

"Víš, co je nejhorší?" řekla jsem mamce, když fičela po dálnici. "Já jsem si od začátku myslela, že se to může stát. Nebála jsem se nějak zvlášť výsledků genetiky, testů na cukrovku, ale tohle jsem od začátku tušila."

Bála jsem se, že mi vytkne, že jsem si to tím přivolala. Chvilku neříkala nic a pak si povzdechla. "Já vlastně taky."

Obě jsme věděly, že i se mnou ležela čtvrt roku v porodnici, abych se nenarodila dřív. A stejně jsem si o měsíc pospíšila. Upnula jsem se k tomu, že aspoň do začátku toho devátého do dotáhnu taky.

Naší mizerné náladě nepřispěl ani ostrov svíček před nemocnicí. Od střelby na fakultce uběhlo pouhých deset dní. Sevřel se mi žaludek, když jsem si znovu vybavila ten den. Zpětně už můžu říct, že to byl nejvíc stresující den mého těhotenství, možná přispěl k celé té situaci...

Každopádně jsem seděla v čekárně na fakultce s prozíravě sbalenou taškou. Na příjmu mi udělali test na hormony, které signalizují možnost porodu do 14 dnů - pozitivní. Při představě, že můžu během pár dnů porodit, se mi ježily vlasy. Doktor mě ujistil, že porod v 30. týdnu není zase taková hrůza, že tady umí vypiplat i děti od 24. týdne, nicméně moc mě to nepotěšilo. Aby byla malá aspoň donošená, chybělo sedm celých týdnů.

Plánovala jsem, že Vánocemi uzavřu pracovní kapitolu a vlednu budu tak trochu hnízdit. Budu chodit na předporodní kurz se cvičením, prát a žehlit oblečky pro malou, prohážu věci a psychicky se budu připravovat na to, že se mi malá brzy narodí, bude tady a budu se o ni starat. Nemluvě o smíření se s faktem, že teda asi jako fakt budu rodit. Ale sakra do čtrnácti dnů? Klidně za tři dny? Neměla jsem ani všechnu výbavu - tu nakonec dokoupila mamka. Při telefonické konzultaci samozřejmě docházelo k různým šumům, což vedlo k jevům, jakože medvídkovému kolotoči nad postýlkou říkáme racci a tak dále, ale co, máme ho.

Na náladě mi moc nepřidávalo, že jsem pro odvracení porodu nemohla nic moc udělat. Píchali mi kortikoidy, aby malé dozrály dříve plíce, pila jsem hořčík a ležela jsem. Toť vše. Pozitivní na tom bylo, že po třech dnech, když do mě dostali kortikoidů dostatek, mě poslali domů, že na Vánoce mají omezený provoz a porodní oddělení se slučuje s klasickým gynekologickým, takže ležet můžu i doma.

U stromečku jsme se tedy naštěstí sešli všichni. Bylo to trochu rozpačité, protože všichni startovali při každém mém heknutí, ale byli jsme spolu a i když jsem neuklízela, nepekla, a dokonce ani nedokoupila všechny dárky, byly to bezvadné pohodové Vánoce. Každý den jsem si oddechla, když jsem se ráno vzbudila s pupkem, a každou středu jsme dále s mamkou dodržovaly náš rituál čtení seriálu Těhotenství týden po týdnu, abychom sledovaly, co se uvnitř asi děje a jak malá roste. Rostla jsem i já, konečně se mi začalo dělat opravdové těhotenské břicho.

Všichni jsme zůstávali ve střehu, na strategická místa jsem připnula čísla na rychlou a taxíky, pochůzky se plánovaly tak, abych nebyla doma sama. S touhle péčí šlo všechno lépe a já jsem za to zázemí hrozně vděčná. Umožňovala mi opravdu ležet. A tak čas plynul, stereotypně, klidně, ale přece jen plynul od jednoho milníku ke druhému, který jsem si stanovila jako dílčí cíl. Vydržet přes Vánoce. Do nového roku. Do dalšího týdne! Do půlky ledna... A s každým překonaným týdnem se nám ulevovalo. Hlavní cíl byl vydržet do 37. týdne, kdy by malá byla pouhý týden od donošení a kdy bych mohla nastoupit do vybrané porodnice, místo abych musela na novorozenecké do Ostravy. A ten týden se opravdu pomalu, ale jistě blížil...