Vážně je půlka roku za námi? Fakt. To celkem zírám... pocitově jsem zamrzla někdy v první půlce května. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale byla by škoda si z června nic neodnést, protože mi přinesl spoustu zajímavých věcí. Ruku na srdce, pro mě je teď zajímavý skoro každý prd, ale co. Hlavně mít z čeho mít radost! ***

Událostí měsíce byly Tomovy státnice. Složil je a škoda, že ho zavření laboratoře kvůli korony stálo včasné odevzdání diplomky, mohl mít hotovo. Ale to už nějak splichtí a bude z něj oficiálně inženýr. Neoficiálně je duší inženýr, co ho znám, ale bez papíru ho v oboru nikdo nezaměstná, tak ještě musí udělat ten poslední krok. A mezitím mě hecuje, ať ve svém studijním životě udělám další krok i já, protože jsem se nad tím tento měsíc dost zamýšlela, ale o tom až jindy. Možná.

Spousta se toho taky točila kolem Aťky. Absolvovala vyšetření kyčlí a na půlroční kontrolu už nemusíme, už je má správně usazené, takže třikrát sláva. Absolvovala taky další očkování, které nám dalo všem celkem zabrat. Zatímco to první zvládla hezky, jen víc spala, což mi rozhodně nevadilo :-), tohle si odplakala, měla teplotu, rozhodilo jí spaní, jezení... tři dny záhul a ještě týden dozvuky.

Naštěstí už předtím stihla Aťka svůj první výlet do Ostravy, když mě doprovodila na rozlučku s paní ředitelkou, která dochází ze školy. Vypadalo to, že nepojedem, ale mrzelo mě to víc, než jsem předpokládala, a tak se jelo - asi pro mě bylo tak důležité se zúčastnit, nejen proto, že jsem půl roku doma, ale taky že jsem se řádně nerozloučila před nástupem na mateřskou, když se vše zkomplikovalo kvůli hrozbě předčasného porodu. Takže se nakonec povedlo, mamka nás tam zavezla (protože MHD bych se tam s malou rozhodně nevydala). Kojení je super a jsem moc vděčná, že můžu, ale ta nemožnost se izolovaně vzdálit, byť na pár hodin, je holt i trochu omezující.

Taky jsme zvládli návštěvu u kmotřičky, která Aťce udělala krásné fotky novou zrcadlovkou, a vítání občánků. Zajímalo by mě, jak se jednou bude Aťka tvářit na fotky a jestli se bude ptát, proč má ta paní na hlavě plastový kryt. Rodiče ale seděli na speciálních židlích vysunutých před řady ostatních, takže jsme mohli být bez roušek a fotky máme hezké. A zvládli jsme i hon na výtisk místních novin, když tam otiskli naši fotku. Všechny babičky a tetičky se totiž dožadovaly památky na tento slavnostní akt, který trval asi deset minut, uffff.

Další událostí byla opožděná oslava zlaté svatby babky s dědou, které jsme měli přísně zakázáno říkat zlatá svatba, protože se oba okamžitě začali hádat, kdo by si metál za přežití společného soužití zasloužil víc. Takže jsme jen tak poseděli s hromadou dobrého jídla, ve větším počtu jsme se slezli poprvé od té sešlosti, po které jsem začala rodit. A Aťce je za měsíc už půl roku... takže se klábosilo, jedlo a ani se i nepovedlo realizovat plánovaný program. Babce jsem nakecala, že jsme chystali ohňostroj, ale nechám si to v záloze ještě na někdy příště. :-)

Zvládla jsem ale i leccos vyřídit. Hned zkraje měsíce mě kamarád požádal o předmluvu do své knížky. Zalichotilo mi to stejně, jako překvapilo. Vídáme se jen jednou dvakrát do roka, mezitím si vždy napíšeme ke svátku nebo narozeninám, ale nejsme v častém kontaktu. Ale když už se sejdeme, řehtáme se od začátku do konce, protože sdílíme humor založený na absurditě bytí (aneb když s vystudovanou fildou začnete dělat nákupčího potřeb k těžbě ropy kdesi ve střední Africe) a znalosti místních reálií. Odevzdávala jsem mu text s mírnou nervozitou, ale psal, že je nadšený, přesně takhle si to představoval a nebude měnit ani slovo. Povzbudilo mě to do dalšího psaní, a tak jsem po letech napsala příspěvek do literární soutěže a dokončila si do "deníku" zápisky o Aťčině narození (po 18 týdnech, zabte mě).

Přivydělala jsem si taky pár korun, protože s otevřením hospod se obnovují i Kvízy, pro něž tvořím otázky. A protože máme podporovat českou ekonomiku a penízky se musejí točit, hned jsem je rozfofrovala za papírenské věci. Kromě přípravy fotoalba z uplynulých dvou let jsem se totiž rozhoupala k založení bullet journalu. Pokud tento pojem neznáte, tak ve zkratce se jedná o typ diáře/deníku, který si vyrábíte sami a na míru. V googlu na vás vybafnou až umělecká díla, ale původní bujo je značně minimalistický, což mi dává šanci. Nemám čas dvě hodiny dělat deset stránek každý měsíc a ani na to výtvarně nestačím, ale okoukala jsem z netu nějaká jednoduchá rozložení, nakoupila nějaké samolepky a ozdobné izolepy, se slevou koupila z druhé ruky tečkovaný zápisník a let the games begin. Jo, a sehnala jsem si levné kaligrafické fixy. O nich asi napíšu samostatný článek, protože kdo mě někdy viděl něco psát, musí se popadat za hlavu nebo za břicho už teď.

A taky jsem vydatně e-mailovala s Maďary. Mamka začala zvažovat, že by si dopřála pár dní dovolené ve svém oblíbeném Maďarsku, tak jsem se nabídla zjistit situaci. Jaké jsou aktuální podmínky, jestli se dá ještě sehnat ubytování a kde. Ve vybraném městě se mi ale nedařilo dohledat žádný web hotelů, vše jen prostřednictvím bookingu, což jsme nechtěly. Jako kontakt leda telefon, no určitě. Zvedne mi to nějaký Ištván a co pak, jedině nem tu dom. Ale pak jsem se dostala k e-mailům přes web města, ha!

Červen jsme ukončili sbíráním třešní u Toma na zahradě. Na stromě už začínaly hnít a co opadalo, přejel děda půl hodiny před naším příjezdem sekačkou. Takže to stačilo na čtyři kompoty, jednu bublaninu a misku čerstvých na stůl návštěvě, která mě potěšila po půl roce plánování.

Povězte, co byste si z tohoto měsíce rádi zapsali do paměti vy? A vnímáte, že půlka roku je už za námi?

Opatrujte se,

Tlapka