Vede mě k tomu více důvodů, než by mi bylo milo.

Chceš, aby to bylo nadšení pro věc, splnění si snu, chuť a odhodlání zkusit něco nového.

Ve skutečnosti se bojíš hledání práce po rodičovské, a tak hledáš lupou každý drobeček, co by mohl pomoct. A taky jsi totálně v pozadí. V pozadí událostí i v prdeli sama ze sebe. Protože vždycky je něco důležitějšího než to, co ty chceš dělat, když na chvíli setřeseš batole a předáš ho pod patronát někomu jinému - vařit se musí, uklidit nádobí a linka se musí, prát se musí, vytřídit malé oblečení se musí, vysát se musí, posbírat lego se musí. Fakt základní údržba, nemluvím o leštění svátečních servisů ve vitrínách (ostatně, žádné nemám). Psát, číst si, to se vždycky dá o den odložit. O dva. O měsíc... Na mateřské jsem se nic nenaučila tolik, jako potlačit sama sebe. Aťule ještě nerozumí tomu, jestli mi je dneska šoufl nebo mám den blbec. Není důležité, jak se cítím, Ať potřebuje jídlo, převlékat, hrát si a nechat na sebe dohlížet, aby se nepřerazila, a nezaslouží si, abych na ni při tom štěkala, protože jsem přetažená, takže se držím, dokud nejsem sama. Dokud ležela v postýlce a spala třikrát denně, zbývalo mi na sebe více času než teď, kdy si otevře dveře a vyleze mi klidně na klín, i když sedím na záchodě. :-) A já jsem hrozně vděčná, když vidím, ty pokroky, které teď dělá, jak se ta péče do ní vložená úročí a kolik toho už zvládne sama. Jenže...

Nechci si stěžovat, protože nedělám nic výjimečného a mám výhody, za které by mnohé jiné líbaly ruce, protože jsou na to třeba úplně samy. Jenže přestože si mamka Aťuli bere každý den minimálně na půlhodiny večer na pohádky a Tom se taky snaží, ale těžko mi pomůže s něčím doma, když je buď v práci, nebo maká kolem domu na věcech, které já prostě nezvládnu.... přestože Aťuli učím pomáhat, vyklízíme spolu myčku, věšíme prádlo, pečeme, přestože už si umí chvílemi hrát i sama... času je prostě málo - a skoro vždycky je zapotřebí něco udělat (fakt doma nemám sterilní domácnost, jenže kdo má nenechavé batole, tak ví, že ano, prádlo se musí uklidit hned do skříně, jinak by se taky mohlo zítra prát znovu, jen co ho posbírám po celém bytě) a nebo se mi nevyplatí už nic pro sebe začínat, když vím, že za chvíli musím zase pro Aťuli. A tak se postupně vytlačily všechny moje zájmy kamsi do prázdna a já už nevím, co ze mě zůstalo. Při psaní už necítím ten šmrnc, na čtení nemám nejen čas, ale ani chuť! Kamarádky jsou vesměs opodál. Kvízová parta se rozpadla a tvorbu otázek organizátoři stopli kvůli covidu. Na tenis potřebuji parťáka a jumping mi doktorka po operaci zatrhla.

Do toho třicítka a všechny ty změny uplynulých dvou let.

Prostě osobnostní krizička nevyhnutelná.

A protože zoufalí lidé dělají zoufalé věci, přihlásila jsem se na výšku. Jestli vám to nedává smysl, naložit si toho ještě víc, když jsem si tady právě postěžovala, že na sebe nemám vůbec čas, gratuluji, jste příčetnější než já. :-)

Ve hře je mnohem víc prospěšných jevů, než jen vzdělávání, a to i v případě, že bych studium nedokončila - trénink odloučení s Aťkou, nějaký můj zájem, kterému se můžu věnovat a tím lépe, pokud si ho osvojím jako další povinnost, protože volba mezi praním a odpočinkem byla jasná, volba mezi praním a učením taky - jako když si jako poslední své hobby udržuji bullet journal, protože bez diáře přece nezvládnu všechno to ostatní. :-) Láká mě zvýšení kvalifikace a sebevědomí, pokud to dodělám, nicméně na to moc nevsázím. Pokud jste připraveni na další zvrat v ději, tak pozor, své červené diplomy z fildy jsem uložila do skříňky a nyní se pouštím do studií na přírodovědecké fakultě.

Po pěti letech neschopnosti opustit myšlenku... jsem si podala přihlášku na matiku. Dvouleté nástavbové studium kombinovanou formou, přímo určené učitelům. Po deseti letech, co jsem naposledy řešila nějaké příklady, jsem si řekla, že ten zbývající rok na rodičovské musím nějak smysluplně využít - a udělám takový úlet. A tak lepší, než začít chlastat (to možná taky brzy přijde :-D).

Takže ano, se svým humanitním vzděláním se hlásím na tak exaktní obor, jako je matika. Nechala jsem se přesvědčit, že tam přece nikdo není matikář. Jenže až v uplynulých dnech mi došlo, že si tam přihlášku nejspíš dají dosavadní fyzikáři, chemikáři, informatici - A JÁ.

Netuším, jak náročné bude studium, nakolik dokážu oprášit matiku z gymplu a jestli mám na to zvládnout tak odlišný obor. Nevím, jestli se mi povede najít si dost času na samostudium, kterého bude požehnaně - prezenčně se učíme jen tři odpoledne za semestr. Hrozí, že po úvodní lekci zjistím, že jsem to absolutně neodhadla a po semestru hořkého boje si budu muset přiznat, že na tohle nestačím, a rezignovat, čímž spláchnu do kanálu značnou sumu za školné, které jsem si zaplatila (zaměstnavatel by mi možná přispěl, ale musela bych se mu na několik let upsat...).

Musím přehodnotit svůj přístup ke studiu, stanovit si, že nemám co ztratit - své potřebné vzdělání už mám, tohle je nástavba. Nepotřebuji vyznamenání, áčka, stipendia, potřebuji splnit zkoušky a prolézt do dalšího semestru. Hraju vysokou hru se svým egem, protože jestli něco umím, tak je to učit se. Tedy... uměla jsem to. A brzy zjistím, nakolik to doopravdy ovládám, což mě může v podstatě překvapit jen nepříjemně.

Ale stejně, stejně se hrozně těším, že budu chvíli řešit něco jiného, než co uvařím, kdy dopere pračka a co potřebujeme nakoupit, přičemž mi v hlavě stále zní znělky Prasátka Peppy a Boba a Bobka. Mám připravenou stránku v diáři a spoustu papírenských serepetiček.

Sečteno, podtrženo, zítra se začne rozhodovat, kdo to komu spočítá.

Miluju ho!