Tak to vypadá, že dneska konečně nastal den, kdy si sednu k počítači nejen ke studiu nebo práci, ale i ke psaní sem. Pokud u tedy ještě zbyl někdo, koho zajímá, jak se máme.

Řeknu to na rovinu - nic moc. Fňuk. Mohla bych tu napsat článek, jak stále drtím zkoušky v předtermínu, jak si to po rodičovské užívám v práci, jak se mi daří oddělovat práci a čas pro rodinu a ještě se přitom stále usmívám. Jenže nic z toho není pravda. Nejsem superúča, superstudentka, supermatka ani superžena. Posledních pár týdnů si říkám, že jsem sotva průměr, a posledních týden doufám, že jsem aspoň průměr.

Po nástupu do práce mi na studium zbývá o dost méně času, což je v absolventském ročníku celkem problém. Ale zvládají to ostatní, zvládnu to taky, říkala jsem si. A utěšovala jsem se, že jsem nastoupila aspoň s čistým šítem, protože část spolužáků ještě nemá hotové ani všechny zkoušk zloňska. Navíc mě konečně osvítil ten správný nápad na téma diplomky a po menších obstrukcích se mi povedlo sehnat i vedoucí práce. Jenže to jsem ještě netušila, že z předmětu, na který se nejvíc těším, se vyklube totální šílenost, ze které rozumím tak možná některým spojkám mezi větami. Je to čistá teorie, tam se ani nepočítá, spíš jen sestavují důkazy, což je od začátku moje slabina. Všichni umíme spočítat 1+1, ale umíte matematickým zápisem zapsat a dokázat, proč? :-) (Tohle je asi můj poslední úsměv na toto téma.)

V pravděpodobnosti a statistice to celkem jde, ale kdybych měla více času na procvičování, určitě by mi to prospělo. A poslední předmět, geometrie, byl v pohodě do chvíle, než jsme se z planimetrie přesunuli do prostoru. Narotovat v hlavě šestistranný hranol tak, aby jeho tělesová úhlopříčka byla rovnoběžná s jakousi pomyslnou rovinou a potom ještě zakreslit, co vidíme při pohledu z jiné roviny je pro toho, kdo má prostorovou představivost, otázka doslova vteřin, jenže já ten dar nemám. Takže holt před Vánoci zkusím aspoň tu pravděpodobnost, protože jinak opravdu nevím, jak bych všechny tři zkoušky měla složit v lednu, když navíc bude v práci vrcholit pololetí. Nad vodou mě drží hlavně volný den v týdnu, který mám díky zkrácenému úvazku (nejlepší nápad uplynulého roku, nebrat si letos plný!).

V práci je to další bída. První asi dva měsíce jsem měla pocit, že se mi učí tak nějak lépe než před mateřskou. Bavilo mě to, týden utíkal za týdnem, jenže teď mám pocit, že to je spíš nevýhoda, nic nestíhám, pořád mám někde nějaké resty a všichni dělají všechno lépe než já. Jako by mi na mateřské ujel vlak. Nové metody, nové principy hodnocení, nové úplně všechno a já v tom plavu. Moc mi nepomáhá, že češtinu učíme podle jiných učebnic než dříve a k tomu navíc poprvé učím i matiku a ZSV (ve třech různých třídách, v každé něco jiného, převzala jsem zajetý systém výuky, na který jsou děcka zvyklá, a zjišťuji, že mi vůbec nesedí, takže budu jednat od pololetí o změně). Všechno vidím poprvé a připadám si totálně nekompetentní. Chtěla bych tvořit trimina, různé druhy práce s textem, všelijaké aktivity, jenže času je málo, takže nakonec končím u kombinace učebnic, pracovního sešitu a ukázek plus občas v každé třídě něco na oživení. Jednou Aťule odpoledne nečekaně usnula, tak jsem vytvořila únikovou hru, to bylo super. Jenže na to padly asi čtyři! hodiny příprav, a to už jsem to měla promyšlené a házela jen nápad na papír...  Snažím se leccos zvládnout i v autobuse, když už musím dojíždět, ale nestačí to. Většinou uspávám Aťku, usnu s ní, vzbudím se tak v deset a jdu rychle dochystat, co jsem nestihla během dne.

Ráno má Aťuli na starosti Tom, já vstávám ve čtvrt na šest, jedu s mamkou do Ostravy a pak ještě kus tramvají. Bývám v práci dříve, tak ještě vyřídím nějakou administrativu a podobně. Pak jdu učit a o půl třetí se vracím autobusem k nám do města. Vyzvednu Aťuli ze školky, přestoupíme na MHD a než se doma převlečeme do domácího, jsou skoro čtyři. Pak se snažím být s Aťulí, když se kouká na pohádky nebo si hraje sama, opravuju písemky nebo rychle něco uvařím, ale chci se jí věnovat, že jo, proto ji mám. Jenže stejně - abych se vylízala z nejhorších restů a aspoň něco se naučila do školy, tak kdo ji bral na rozsvícení vánočního stromečku a halloweenský karneval? Mamka. Tom je s Aťkou hlavně o víkendu, takže se sice o Aťuli postará, jenže zase nemáme moc prostoru na společné zážitky...

Korunu jsme tomu všemu nasadili v uplynulém týdnu. Tom měl v pátek dovolenou a mně už prostě došly síly, hlavně tedy psychické. Takže jsem přijela z práce na oběd (v pátek mám kratší rozvrh, abych stíhala výuku na fakultě, když máme tutoriál), dohodla se s ním, že pro Aťku do školky zajede on, a prostě na všechno rezignovala a vlezla jsem si s knížkou do infrasuany, když už jsem si u nastěhování sem vydupala, že tu si musíme nechat, když tu je. Opravdu hodně mi to v tu chvíli pomohlo. Ten den jsem do práce neudělala nic a povedlo se mi docela i potlačovat výčitky svědomí. Pro mě velký úspěch! Večer jsem byla tak unavená, že jsem usnula s Aťkou a vzbuila se až v šest ráno. Což by bylo o dost skvělejší, kdybych si předtím vytáhla čočky z očí a ráno neměla oči jako angorský králík. :-D

V sobotu už jsem zase něco do práce udělala a vypadalo to, že vše je na dobré cestě. Jenže večer začala Aťule zvracet a trvalo to celou noc. Neměla horečky a mamka tu měla návštěvu, takže jsem usuzovala, že se přejedla, navíc pak ještě zuřivě tančila... V neděli jsem toho taky moc neudělala, protože jsem byla nevyspaná a dohlížela jsem na Aťuli. Tom mezitím s mamkou vyprali asi čtyři pračky a babka se postarala o dietní jídelníček.

V pondělí jsme ještě chtěli nechat Aťku doma, Tom měl nahlášenou dovolenou, takže se nám to skvěle hodilo, protože o víkendu nasněžilo tolik, že vyjedeme jen jedním autem. Takhle mohli oni dva zůstat doma a my dvě spolu jet do práce. Jenže to by mě nemohly ve čtyři ráno vzbudit nechutné zvuky z koupelny, že jo. Tomovi bylo taky zle. Takže po rychlé ranní poradě zůstal v izolaci, kdyby to mělo být virové, to dopoledne se o Aťuli starala mamka a já jsem bežela na autobus, protože ten den jsem v práci potřebovala být. Odučila jsem, fofrem do sebe naházela oběd a běžela na autobus, abych mamku co nejdříve vystřídala...

No, nebudu vám lhát. Naděje, že je mi zle jen z toho spěchu, vzala za své velmi brzy. Zejména, když intenzivní nevolnost, řekněme to takto, s asi hodinovým odstupem postihla i mamku a lehce i babku. :-) Takže aktuálně jsme doma na nemocenské všichni, přes Rohlík jsme si objednali banány, piškoty a žaludeční čaje a pevně věříme, že dneska už zvládneme sníst aspoň ten babčin vývar.

Takto si tu tedy žijeme. Neveselé, ufňukané čtení? Bohužel. Ale věřím, že bude líp. Říkám si, jaké mám štěstí, že babka třeba občas pomůže s vařením nebo žehlením, mamka s Aťulí, že Aťule dělá pokroky a zdá se být spokojená, což je priorita. Že jsou rodiče, co musejí zvládat mnohem větší zátěž a prarodiče k dispozici ani nemají. Což se mi pak ale vrátí v podobě myšlenek Co vlastně nestíháš? Na co si stěžuješ?. Sice mě trápí, jakým způsobem proplouvám dnem za dnem, aniž by za mnou byly nějaké solidní výsledky, ale lépe to teď neumím.

Snad se to naučím. Po třech měsících plného provozu asi nemůžu čekat, že všechno bude ideální. Jenže to asi trochu čekám. Ale to je můj problém.

Mějte se krásně, užijte si advent a dřív než za čtvrt roku snad zase na přečtenou,

Tlapka