Jak už jsem se zmínila, začala jsem se trochu věnovat sama sobě. Mám po státnicích, letos mi nikdo nematuruje, Aťule má zase o kousek víc rozumu... nejvyšší čas! Na spánku a aspoň trochu na stravě jsem zapracovala velmi rychle, ale co ten pohyb? Fyzioterapie je skvělá, ale chtěla jsem víc. Jumping mám zakázaný od doktorky, při tenise jsem závislá na někom druhém, na kole a bruslích se okamžitě zrakvím, no přece nebudu chodit běhat.

Nebo že bych přece jenom...?

Na gymplu jsem to nesnášela. Běh mi přišel monotónní, stereotypní, zdlouhavý, bez cíle. Když na konci není žádný míček k odpálení nebo nakopnutí, případně doskočiště, tak je to taková planá aktivita. Nemluvě o tom, že běh na gymplu se řešil vždy na začátku a konci školního roku stylem: "Jééé, dneska je hezky, jdeme běhat!", vypustili nás na okruh zvaný "ovečky" podle pastviny uprostřed a děj se vůle boží. Ptát se, jestli nám někdo aspoň řekl, jak u běhu dýchat nebo našlapovat, je plýtvání dechem - ještě větší, než u běhu samotného.

Jenže mně jednoho pátečního večera dočista přeskočilo a řekla jsem si, tak to zkus. Dala jsi šanci matice, dej šanci běhu. V pondělí vrzneš Aťku do školky, všichni budou v práci, a když to nepůjde, nikdo se to nedozví... A tak jsem si o víkendu četla, jak našlapovat, dýchat, měřit tepy, volit boty, až jsem usoudila, že pokud to mám vzít zodpovědně a připraveně, vyběhnu někdy v dubnu (byl srpen). Takže to prostě zkusím indiánským během a na malý kousek, ať se tím svým pastylem nezničím hned a úplně. A pak se uvidí...

První pokus (11. 8. 2025)

Vyrazila jsem v pondělí, v deset dopoledne, abych se vyhnula největším pařákům. Zvolila jsem trasu po běžecké dálnici, která tu vede - svažující se ulice k lesu. Denně tudy proudí davy běžců, cyklistů, pejskařů... teď v prázdninové všední dopoledne tu bylo poměrně pusto, a tak se mi kolem lesa samotné nechtělo. Když se tam zhroutím, za jak dlouho mě někdo najde? Raději jsem tedy docválala jen ke konci zástavby a přeběhla stezkou mezi ploty do vedlejší ulice. Tou jsem vyšlapala svižnou chůzí do kopce k hlavní cestě. Pak klusem podél ní (s každým projíždějícím autem jsem si vzpomněla na své dosavadní haha, podél silnice určitě dělají něco pro zdraví) hezky po rovince, až k odbočce zpátky zase z kopce k lesu.

Tento okruh jsem absolvovala celkem třikrát a pak jsem pokojně zabočila domů. Stanovila jsem si za cíl, že uběhnu/ujdu buď 2,5 km, nebo vydržím aspoň 25 minut. Zvládla jsem nakonec obojí - těch 3,2 km za 26:45 minut si asi za rámeček žádný soudný běžec nedá, ale já jsem to přežila a to mi pro začátek stačilo. Vzhledem k tomu, že vůbec nevím, co od sebe ve své nulové fyzické kondici čekat, jsem to pojala v duchu jen tak si intuitivně klušu a koukám na mobil na čísla, aniž bych jim rozuměla, a snažím se trochu odhadnout své možnosti. Zatím jsem zjistila toto:

1) Soustředit se na samotnou techniku běhu, kterou jsem si zkusila nastudovat z internetu, je zatím nad moje síly. Začnu tedy s dechem.

2) Svazovat se do pravidelné formy indiánského běhu mi zatím nejde, řídím se spíš intuicí a terénem. Do kopce chodím, z kopce klušu a po rovinkách podle situace. Problém je, že bydlíme v kopci, takže najít si rovinatý okruh je v okolí téměř nemožné. Ale dopříště zkusím najít rovinatější trasu.

3) Jsem totální zdech, ale dala jsem to a nějak se prostě začít musí.

4) Chci jít zase! Nejde mi o rekordy a výkonnost, ale zdá se, že na vyčištění hlavy, což potřebuju nejvíc ze všeho, by mi to mohlo pomoci.

5) A hrozně, hrozně se mi líbí, že to dělám pro sebe, jako něco jen a jen svého, do čeho mi nikdo nemluví. Zatím budu chodit tajně...

Další pokus jsem plánovala na středu. Jenže celou noc Aťule prozvracela, takže jsem ji měla do konce týdne doma a běhala jsem jen po bytě, ale zato celý den a značnou část noci. Do toho mě o víkendu skolila migréna a mně bylo čím dál tím víc líto, že mě běhání nenapadlo už začátkem měsíce, protože čas do nástupu do práce se výrazně zkrátil a já měla na kontě stále pouze svou premiéru...

Totální partyzánština, ale partyzání nebyli takoví matláci (18. 8. 2025)

Víc než týdenní pauza mi zavařila má snaha o inkognito režim.

Už jsem byla natřepaná na to, jak vyzkouším nový vytipovaný okruh v místních uličkách -  700 metrů dlouhý, rovinatější... Vypravím Aťku do školky, a za doporučené dvě hodinky od snídaně, právě tak abych neběžela v pravé parné poledne, vyběhnu. Nejprve mi do toho večer hodila vidle mamka, že si vzala půlden volna a bude dopoledne doma, protože jde v poledne k zubaři. Sakra, v poledne, to poběžím v největším horku? Ráno napsala, že nejde ani k zubaří, protože má podrážděný žaludek. V tu chvíli se vynořil z ložnice můj choť a informoval mě, že si vzal taky volno, aby mohl dohlédnout na stavaře a uzavřít to s nimi (o našem zmršeném balkonu a opakovaně vytopeném pokoji pod ním možná jindy, ale ve zkratce - tři týdny nám to tu předělávají a dnes to měli uzavřít). Krucifix!

Odvezla jsem tedy Aťku a pak během vaření spřádala nový plán. O nic nejde. Zajedu mamce na dietní nákup a pak si půjdu ještě něco zařídit. Dovařila jsem, vyzvala Toma, aby po mém vaření uklidil pár drobností, protože jinak mi v sámošce zavřou na polední pauzu, a zatímco desinfikoval desku od masa, převlékla jsem se, což jsem schovala pod mikinu. Triviální. Pak jsem sjela do sámošky, nákup doručila a znovu do auta a k sámošce, která se stala jádrem mé strategie - leží přímo vedle vytipovaného okruhu, takže kdyby mamka volala, že je jí hůř nebo něco potřebuje, budu moct skočit do auta a za pět minut být doma. A když už musím odvézt auto (protože v pěší vzdálenosti u nás není co zařizovat), mají zrovna v obchodě tu polední pauzu, takže ta skromná tři parkovací místa budou určitě volná. Ideální.

Přijela jsem ve chvíli, kdy borec vyklápěl na parkoviště asi čtvrté káry písku a přední částí parkovacích polí se táhla škarpa, která tam před těmi dvaceti minutami ještě nebyla. Do prdele chlape, že musíš být tak pracovitý! Nasupeně jsem projela kolem, vyjela na hlavní a tam mě osvítilo. Za křižovatkou jsou kanceláře a prodejny, zaparkuju tam a vrátím se...

Aha, tady je to pro změnu na parkovací hodiny, které jsem samozřejmě nemám (měla jsem, ale došlo mi to až doma). Nakonec jsem zaparkovala asi o 150 m dál mezi baráky (napotřetí, protože jsem se vyhýbala popelářům). A tak koukám na ty domky a říkám si, hele, takové hezké uličky, máš to kousek a nikdy jsi tu nešla, zkus to tady! Mrkla jsem na mobil a zjistila, že i tady se dá obkroužit hezký, přiměřeně dlouhý divnoúhelník. Vytáhla jsem z látkové tašky propašované tenisky a jala se vyběhnout, jenže v tu chvíli mi došlo - kam s věcmi? První běh jsem absolvovala jen s mobilem a klíčem od domu. Nechtělo se mi v autě nechávat kabelku s doklady v odlehlé uličce, byť bych ji schovala do kufru. Ale přece nemůžu běhat s taškou? A pak si říkám, vždyť je malinká a lehoučká, ta se nepronese. Udělala jsem tedy na jejím dlouhém pásku uzel, aby mi neplandala až u zadku, hodila ji cross-body a cvičně zaklusala. To půjde. 

Cesta se svažovala mezi malebnými zahrádkami trošku z kopce, tak jsem nasadila lehký klus a jen co jsem seběhla za první zatáčku, otevřel se mi krásný výhled. Ooooo, panoramata!  Kochala jsem se asi minutu, než se cesta stočila k poslednímu baráku zástavby. Zřejmě jsem minula odbočku. Vyvlekla jsem se zpátky (jak se to trošku z kopce zvrhlo v tak prudké do kopce?) a zkusila to podél jiného plotu. Tam jsem narazila ještě dřív, než předtím. Stopnula jsem měření a otevřela mapy. Že by mě na tu "výpadovku" měla hodit ulička za biopopelnicí? Klusy klusy klus, kurva, zase slepá. V běžecké aplikaci jsem měla za deset minut vykreslenou jakousi potrhanou rukavici a pořád ne a ne najít cestu do zamýšleného oblouku. Ve frustraci jsem vběhla do uličky, o níž jsem věděla, že je slepá, ale aspoň byla dlouhá a po rovince, tak jsem získala čas přemýšlet.

Na jejím konci jsem však zjistila, že pro chodce slepá není. Jako na více místech v naší čtvrti, i tady byla mezi ploty vyšlapaná zkratka pro pěší, aby se k hlavní cestě nemuseli kodrcat oklikou. Ani jsem nechtěla domýšlet, kde mě stezka vyhodí, a vběhla jsem do ní. Široká byla právě tak pro jednoho, zpoza levého plotu mě přes lýtka šlehaly ostružiny, zpoza pravého plotu kopřivy, takže jsem přestala čekat, až mi fyzická aktivita vyplaví endorfiny a jakousi švihlou chůzí se pokusila vyhnout co nejvíce šlahounům. Tři děti, které si hrály v zahradě u ústí stezky, mě s vykulenýma očima pozdravily, když jsem se kolem nich prodírala. Na konci stezky jsem si oprášila nohy (škrábance mi nevadí, ale o klíště fakt nestojím) a sebrala odvahu podívat se, kde stojím. 

Věděla jsem totiž, že zkratka vyústí na hlavní silnici na našem kopci. Otázkou bylo, v jaké jeho části se tak stane. Naštěstí to nebylo TAK nízko, jak jsem se bála, ale náš domovský kopec je strašný krpál, takže jsem se docela zapotila, i když jsem ho jen vyšla běžnou chůzí. Zrovna měl jet autobus, tak na zastávce nahoře čekala spousta lidí, naštěstí tam nestála i sousedka, jak jsem se v první chvíli lekla, protože to by bylo po utajení. Důstojným krokem a s výrazem, že ten zpocený smrad není můj a ta kabelka se teď k funkčnímu triku nosí, jsem prokráčela kolem fronty a při nejbližší příležitosti zmizela zase mezi baráky. Tam jsem se napojila na jakýsi improvizovaný okruh a protože se cesta zase mírně svažovala, zkusila to trochu rozběhnout. Po třech minutách jsem místo záplavy endorfinů pocítila, jak strašně mě sere kabelka, která se mi každým krokem otáčela o pár centimetrů více dopředu a ještě mě přitom pleskala do boku.

Příšerným způsobem, z něhož prýštil amatérismus doslova na každém kroku, jsem cválala uličkami. Přitom jsem se snažila vyhýbat popelářům, kteří by asi nerozchodili, kdyby na mě znovu narazili (a ve stále debilněji vyhlížející situaci). Uvědomila jsem si, že skáču jako koza, a pokusila jsem se odrážet se spíše dopředu, než do výšky, jak mě nutilo jakési pitomé nutkání. Snažila jsem se soustředit na správné dýchání, místo na kabelku, která mi nad oběma kyčlemi už ošlehala červené kolečko. V úseku podél hlavní cesty jsem pak přecházela do chůze, když jsem se s někým míjela, ale jelikož je to dlouhá rovinka, můj paskvilní styl s vybudovaným tikem si co deset metrů odhazovat kabelku zpátky na záda museli vidět i z dálky. A endorfiny zalezlé jak blaničtí rytíři.

U sámošky jsem se zase schovala mezi domky a na autopilota doběhla k jakési hlavní třídě naší obytné zóny. Dlouhý rovný úsek, lehce se svažující, a ústící znovu na hlavní cestě našeho kopce. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší se tudy vrátit k autu a sebrala jsem se odvahu změřit, kolik vlastně zvládnu uběhnout bez přechodu do chůze, protože dosud jsem se pohybovala dost trhaně. K mému překvapení jsem zjistila, že na rovince mi těch 650 metrů nedělalo problém, a nebýt konce cesty, zvládla bych i víc. Dost mě zdrželo přecházení hlavní silnice, a pak jsem chtěla zase zaplout stezkou zpátky k autu, jenže jsem si nebyla jistá, jestli stojím v kopci nad ústním stezky, nebo pod ním. Usoudila jsem, že se mám spustit kousek dolů. O tom, že je kopec opravdu prudký, mě rychle ujistila moje mizerná technika, jak jsem musela neohrabaně brzdit. Urazila jsem asi 350 metrů, než jsem usoudila, že takhle bude zdravotní přínos mé aktivity záporný, a že tak daleko ústí stezky určitě nebylo. S už poměrně znavenýma nohama jsem se tedy táhla zase do kopce, jen abych zjistila, že ústí je necelých sto metrů nad odbočkou, ze které jsem se vynořila já. Nesnáším se. Půl kilometru do prudkého kopce naprosto zbytečně!

Proklusala jsem onou domněle slepou uličkou, vydrápala se do kopce k autu, přemohla se a švihla kabelkou do sedačky spolujezdce místo do popelnice. Za deset minut jsem přijela domů, jako by se nechumelilo. Tedy až na propocené triko, na které jsem si zase natáhla mikinu (s pocitem, že když jsem přežila celé to martyrium, tak už mě pár minut v mikině neporazí, ale teda bylo to o chlup). Doma mě čekal řádně nasraný manžel, jelikož řemeslníci nepřijeli a ani nebrali telefon. Nějak jsem ho setřásla a než mi to přišel dopovědět do koupelny, kopla jsem propocené oblečení pod skříňku s ručníky a doufala, že mě neprozradí ten nepochybný smrad.

Jak to tedy shrnout? Nevzdala jsem to, což je nepochybně můj největší úspěch. A ten kilometr navíc oproti prvnímu pokusu jsem vlastně ani nepoznala, což je další pozitivum. Možná budu nakonec běhat s kabelkou častěji, aby odváděla mou pozornost. Stejně tak mě překvapilo, že i průměrné tempo bylo jen o málo pomalejší, než u prvního pokusu - vzhledem k tomu, jak dlouho jsem čekala na přechodu a že jsem se dvakrát hrabala do toho prudkého kopce, jsem očekávala výrazně horší číslo. Tedy, ne že bych zatím nějak řešila časy, ale koukám na čísla, abych dokázala odhadnout, kolik času si mám pro běh zarezervovat.

Předpracovní nouzovka (28. 8. 2025)

Noc po předchozím zpotvořeném běhu se ukázalo, že mamčin rozhozený žaludek je ve skutečnosti Aťčina střevní chřipka, a ta dostihla i mě. Poslední týden před návratem do práce jsem proležela. Trvalo tři dny, než jsem zvládla sníst aspoň pár piškotů, a od pondělí jsem se vracela do práce... Tak půlhodinku po práci bych zvládla, což? Ve středu jsem si vzala věci do práce, ale mamka mi psala, že potřebuje vystřídat co nejdřív (hlídala Aťku, protože školka byla tři dny zavřená), tak jsem jela domů. Kousek od domu mi napsala, že nakonec to vymyslela jinak a jely nejprve na hřiště. Do prčic, všichni pryč a moje běžecká výbava taky. To mě vyburcovalo k něčemu nevídanému - půjdu před prací. Vstala jsem před šestou, abych si uvařila ovesnou kaši (které jsem nakonec snědla jen půlku a násilím, protože můj žaludek je ráno strašně stažený), přesunula se do práce (a 20 minut prostála v koloně, přestože včera stejný spoj frčel jako po másle) a na prahu kabinetu zjistila, že kolegyně přišla o hodinu dřív, než chodívá. Tak jsem se přiznala, co mám v plánu, a ona slíbila, že když se do devíti nevrátím, půjde mě s druhou kolegyní, školní zdravotnicí, hledat.

Z celého běhu si pamatuju dvě věci - stud, že mě uvidí někdo z kolegů, nebo nedejbože studentů, takže jsem se pořád ohlížela přes rameno a vyhýbala se ulici vedoucí podél zadní strany školy, a kličkování. Nejen, že jsou po celé Ostravě rozkopané cesty, oni už rozkopali i chodníky. Klušete ulicí a na konci zapáskovaná škarpa. Vycváláte jinam a tam podél cesty dělníci, toitoiky a kromě vás další trubky na zemi. Proč, proč teď a tady. Navíc tam ty uličky neznám, na tuto stranu jsem dosud neměla důvod chodit. Nakonec se mi povedlo osvobodit hlavu - je fuk, kam cválám, s mou výkonností se nemůžu dostat příliš daleko na to, abych se nevrátila zpátky. Takže jsem tam bloudila tak dlouho, dokud mi aplikace nenaměřila 3 km. A dokonce jsem se poprvé dostla pod tempo 8 minut na kilometr. Zpětně hodnotím, že největší výkon byl umýt se po běhu v umyvadle na stísněném učitelském záchodku. 

 

Vyčistit si hlavu (30. 8. 2025)

Doma jsem řekla, že si potřebuju chvíli v klidu promyslet, co řeknu své nové třídě jako úvodní slovo, tak se jdu projít. A nelhala jsem, jen to tempo bylo trochu svižnější. Dala jsem si okruh a půl po běžecké magistrále u lesa. Ideální počasí, sobotní dopoledne, tam to žilo! Dokonce natolik, že si tam jakýsi klučina hodil před plot stůl a prodával domácí limonádu. Mít s sebou hotovost, dala bych si, tak jsem mu aspoň slíbila, že snad příště. I když jsem poprvé (konečně!) šla s malým odstupem od předchozího výklusu, nebyla jsem unavená a když jsem nemusela přemýšlet, kudy a kam, poprvé jsem si běh užila. A ano, i to své třídnictví jsem si trochu promyslela.

 

Tím jsem svůj běžecký zápis pro srpen uzavřela. Čekala jsem o 3-4 běhy víc, ale průlet střevní chřipky naší rodinou mi plán značně proškrtal. A mě to štve! Nutkání jít znovu mě přivádí na myšlenku, jestli nemám nějaký skrytý problém sama se sebou. Protože já a tři roky vysokoškolské matiky, já a běhat... to už zavání nějakou sebedestrukcí, ne? :-)