Rok 2025 pokračoval v tempu několika předchozích - rozhodně nemůžu říct, že bych se nudila. Ale přece jen ho opouštím s větším klidem v duši. Mnohé ze změn byly pozitivní, mnohý kalup a šrumec vedl k lepšímu. A i já musím uznat, že některé věci jsem prostě zvládla, byť v duchu slyším ozvěnu, že to je snad samozřejmé, protože lidi zvládají i horší věci.

Vstup do nového roku nebyl příliš zdařilý. Několik dní jsem strávila kvůli nemoci v izolaci, což mě aspoň přimělo vypracovat si několik státnicových otázek, což předznamenává jedno z témat roku 2025. Ostatně od listopadu do února jsem byla nemocná několikrát, což přičítám dozvukům covidu, který jsem v říjnu 2024 prodělala (poprvé!). Přesto jsem musela na Tři krále naskočit do pracovního procesu, neboť pololetní klasifikace nepočká - a pokud učíte maturitní ročník, tak už vůbec ne. Pocitu, že mi všechno padá na hlavu a já jsem předráždný uzlíček nervů, jsem čelila návštěvou poradenského centra. Přiznat si, že mám problém a objednat se na konzultaci, byl o to větší krok, že jsem se tam před časem ucházela o dream-job, který jsem ale nedostala. Ale i ta jedna konzultace s psycholožkou mi dost pomohla. To, že mě někdo nezaujatý vyslechl a poskytl mi zpětnou vazbu, která nesoudila a nehodnotila, ale pojmenovala objektivní stav věci, patří ke světlým okamžikům počínající zimy.

Ke stabilizaci přispěl nepochybně i únor, jelikož okres Ostrava navázal na pololetní prázdniny hned těmi jarními. Znovu jsem se učila, vyřídila si opravu svého oblíbeného batohu, nechala vyvolat fotky za uplynulých pět let (ano, na některých jsem měla ještě těhotenské břicho), zajistila narozeninovou oslavu pro Aťku, naučila se vyťukávat několik lidovek na Aťčiny dětské klávesy, užila si maturitní ples a šla do kina na projekci Šikmého kostela z Divadla Petra Bezruče. Následně do školy dorazila inspekce a měla jsem to štěstí, že si mě vyhmátli hned na dvě hodiny, z toho jednu suplovanou (naštěstí ve třídě, kterou jsem aspoň znala z jiného předmětu). Příjemným překvapením mi bylo, že mi to bylo méně nepříjemné než naše vnitřní hospitace, druhým potěšením mi byly prémie, jelikož moje hodiny získaly velmi dobré hodnocení.

V březnu jsem zažila něco, co jsem si nemyslela, že zažiju - Aťčinu oslavu narozenin u známé na chatě venku. První březnový týden byl natolik teplý, že moje únorové dítko slavilo na zahradě. Tak jsem ji pak vzala ještě i do solné jeskyně a pak štafetu začala zase přebírat mamka a Tom - protože v březnu už maturujícím češtinářům teče do bot. Doplňovala jsem pracovní listy, načítala pozapomenuté knihy, vyřizovala administrativu, opravovala cvičné slohovky, objednávala amulety pro štěstí. V dubnu se totéž opakovalo s vyšší intenzitou a vše vygradovalo v květnu. Sice jsem vyhodila jednu holčinu od ústní a pět od slohovek (a u dvou to nakonec bylo jedno, protože ani neuzavřeli ten ročník), ale ostatní to zvládli na první dobrou. A já jsem si zažila vlnu podpory od kolegů, když moje hodnocení bylo napadnuto a protaženo odvolacím procesem.

Po maturitách jsem v práci strávila už jen poslední týden, dořešila klasifikaci ostatních tříd (jen slohovky dvou tříd mi pak kolegyně ještě doručila na home-office) a vrhla jsem se na přípravu na státnice. Ty jsem zvládla nad očekávání dobře a život mohl zase začít. Potřebovala jsem však dost povzolný rozjezd - představovala jsem si ohromnou smršť emocí, jestli to udělám, ale... byla jsem tak unavená, že se nedělo nic, jen jakási tupá úleva a útrpná sounáležitost s kolegyní, kterou od téže zkoušky vyhodili a čekalo jí celé léto příprav na opravný termín.

Ale mně ne. Já jí jen nafotila své otázky a vrátila se na poslední týden do práce, abych pomohla kolegyni s výletem jako druhý dozor, uklidila si před prázdninami kabinet, zjistila, že mi v mé nepřítomnosti přiklepli třídnictví prváků... a aby si mě poslední den našli zástupci obou mých druhákových tříd a poděkovali mi za uplynulý rok. Co můžu chtít víc?

Prázdniny! Po letech opravdu volno, kdy jsem si mohla dovolit vypnout hlavu (kdyby to šlo). Začala jsem více pečovat o svou tělesnou stránku, oběhala doktory, zkrášlovače (na pedikúru jsem šla poprvé od svatby, ehm), našla si fyzioterapeutku, začala běhat. Kristova léta už si vyžadují určité oběti... Navštívila jsem několik přátel včetně těch, co jsem dlouho neviděla, po večerech jsem si četla, co chci, a lepila půl roku vyvolané fotky do alba. Jezdily jsme s Aťulí na výlety a i s mamkou jsme strávily boží týden v Luhačovicích. Nabrané síly se nám hodily hned druhý den po návratu, když jsme doma našly mamčin pokoj totálně vytopený po prudkých deštích a trojnásobné opravě, takže se to muselo celé a znovu předělat. Zajímalo by mě, jestli z celé situace měla větší žaludenčí vředy mamka, nebo Stavař, který za tím vším stál, jelikož tu střechu není schopen vyřešit už rok a půl. Podle mě si musel klást základní existenční otázky, kdykoliv mu zase zvonil telefon s mamčiným jménem na displeji, ale dobře mu tak. Chuť jsme si pak spravily návštěvou z Čech a několika jadrnými partiemi Carcassonne - a málem barák znovu zbořily, protože to prostě jinak nejde. :-)

V září jsem převzala svou novou třídu a snažila se tvářit, že vím, co dělám, stejně tak u reparátů a opravných maturit, k nimž jsem byla taky nominována. V říjnu, čtyři měsíce po státnicích, jsem s díky odmítla nabídku, že mi vedení uhradí další studium, tentokrát obor výchovného poradenství. :-D Za odměnu jsem s Katkou vyrazila na víkendové wellness, kde vlastně na žádné procedury nedošlo, ale i tak to byl balzám na duši ("Já bych chtěla na nějakou vyhlídku a prý tu jsou krásné vodopády, tak nevím, pojedeme třeba do centra?" :-D) a počasí nám přálo. Krásně bylo i v dalších měsících, takže jsme bez větších potíží vyměnili okna (poslední velká rekonstrukce!) a dařilo se mi nadále běhat většinově venku, přičemž jsem zvládla i svou první "pětku". Doma jsme taky přestavěli Aťuli pokojíček pro potřeby většího dítete, takže zdědila můj milovaný psací stůl s pracovní plochou do U na úkor velké hrací plochy. Aťka měla radost, následně si užila halloween ve školce a pak jsem ji doma 14 dní ošetřovala s neštovicemi - ha, moje prozíravost a očkování nepřišly nazmar! Horší bylo, že následně jsem si celý porekonstrukční úklid a desifekci zopakovala, jelikož do mé vycíděné kuchyně a protříděné špajzky při výměně oken vklouzla myš, kterou můj muž různými prostředky lovil...

V závěru roku jsem vedla přednášku o studijních metodách pro maturanty, dostala dvě pozvánky na stužkováky, absolvovala několik školních akcí a šla se podívat i na den otevřených dveří, kam zřejmě Aťka nastoupí. Pobavila jsem se černou hodinkou, kdy nám jednoho temného listopadového odpoledne nejel proud, navštívila festival deskových her, užila si třídní sraz (stárnem, já jsem ho vlastně zavírala! V deset! :-D) a napekla cukroví na Vánoce. K nim jsem si mimo jiné nadělila nové, a už opravdu běžecké boty ze speciálky, protože k Silvestru jsem měla v součtu naběháno 170 km, což odpovídá čtyřem maratonům - a to zní jakože už to s během myslím vážně.

Vánoce se pak nesly v přiměřeně pokojném duchu. Když vynechám výlet vánočním vláčkem, kde se mi po deseti minutách protrhlo dno kelímku horké čokolády (hlavně, že byl růůůůůžový a s jednorožcem!), ta mi slila celou nohavici a já se pak další skoro hodinu ošívala v mokrých a čím dál více studících kalhotách. Dopřála jsem si luxus 10 dní opravdu nepracovat, byť ke konci prázdnin už my myšlenky k práci utíkaly častěji a intenzivněji. Ale nejlepší Silvestr za několik posledních let, u kterého mi asistovali i někteří místní píšáci, mě ještě rozptýlil. :-)

Suma sumárum, rok 2025 byl mně a mé rodině poměrně příznivě nakloněn. Nic velkého se neposralo, a naopak jsem zaznamenala několik úspěchů. Od státnic a hlavně od doby, co častěji běhám, se cítím výrazně lépe, byť stále sklouznu do podrážděnosti a únavy dřív než před pár lety. Shodila jsem skoro celých plánovaných pět kilo a byť nedoshuji nijak skvělých výsledků, i moje kondice se běháním nepochybně zlepšila. Více si věřím v práci, lépe si hájím svůj prostor i doma. Mám pocit, že jsem na dobré cestě...

Tak uvidíme, kam mě zavedou cesty roku 2026. Něco už tuším, ale vzhledem k turbulentním událostem předchozí pětiletky si raději nic neplánuji najisto. A přesto tak trochu víc věřím, že všechno dopadne tak, jak má a jak mělo.

A totéž přeji i vám všem, kteří sem stále občas zavítáte.