Hodiny ukazují půl sedmé ráno. Kdo může, je ještě doma, pod peřinou a ve stavu, běžně známém jako spánek. To jen Tlapka už hospodaří ve třídě. Přiznávám se, že jsem každý den ve škole brzy. Má to výhodu. Člověk si stihne napsat případné úkoly a při dobré vůli se i něco málo naučit.

Dneska jsem zvýšila (snížila?) svůj osobní rekord. Jsem zvyklá přijít jako první do třídy, ale být první ve škole, to se mi stalo poprvé. A přitom jsem nepřišla o moc dřív než obvykle. Musela jsem tedy minutku počkat, než se přiřítila vrátná a odemkla mi mříž od šaten. Během zápasu se zámkem jsme se pozdravily a vyměnily si pár slov. Pak jsme s odporným skřípěním mříž otevřely a ona šla odmeknout schodiště pro SOŠ.

V šatnách jsem si shodila z nohou sandály, nazula si školní cukle - a pak jsem uvažovala, co jsem zapomněla udělat, že jsem tak rychle připravená na vyběhnutí těch pár pater do třídy. Kupodivu nic. Doby, kdy jsem ze sebe rolovala šály, čepice, rukavice, kabáty, mikiny se zaseknutým zipsem a zaručeně nepromokavé boty, holt zmizely v minulosti jako ta loňská břečka, co se vydávala za sníh.

Na vrátnici jsem si vyzvedla klíče od třídy. Ležely na pultě. Vrátná už mě zná a ví, do jaké třídy chodím, a tak mi je tam nechala, abych nemusela čekat, než se vrátí ze svého okruhu po škole. Zrovna jsem ji slyšela cinkat klíčema někde u tělocvičen. Vzala jsem klíče, strčila si je do kapsy a vyštrachala z ní klíčky vlastní. Pak jsem se otočila a vrátila se do šaten pro tašku s tělocvikem, protože na tu jsem přece jen zapomněla. Až u skříňky jsem si vzpomněla, že jsem si ji vlastně nechala ve třídě... tak zase nahoru.

Ve dveřích třídy jsem jako vždycky zalapala po dechu, abych jej mohla zadržet, a otevřítlavšechna okna. Někdo říká, že je ráno ve třídě strašný vzduch. Já tvrdím, že tam není žádný vzduch. Ale to jen tak na okraj... I když jsou žaluzie spuštěné, je třída plná světla, protože do ní svítí sluníčko. Když si vzpomenu na halu pod vzducholodí, osvětlenou jen chladným světlem zářivek, protože skleněný strop (nebo spíš střecha) byl zasypán (spíš polit) sněhem (spíš ubohou břečkou), tak mám před sebou ukázkový kontrast mezi zimou a prapočátkem léta. Ale jedna věc se nezměnila. Jsem tady sama. A ještě aspoň půlhodinky budu.

Už bych nespočítala, po kolikáté jsem se ocitla v této situaci. Ani pokolikáté jsem provedla své rituály - shodila si tašku z ramen, sundala svou židli ze stolu, pak i tu Katčinu... No a nakonec ve svém přesně určeném pořadí, abych žádnou židli nevynechala, ani se k ní nemusela vracet, jednu po druhé a druhou po třetí, postavím na zem i židle svých spolužáků. Proč to dělám? Těžko říct. Možná, že je to jednoduchý a nenápadný způsob ukázat, jak je mám ráda. A nebo jen hledám nějakou smysluplnou činnost na zkrácení dlouhé chvíle.

Potom smažu celou tabuli. Namokro, bez zbytečných mračen prachu, který pak dusí chudáky v prvních lavicích. Místo vedle místa, ne že nechám půlku pokusu o rovnici nesmazanou a druhou rozmazanou. V klidu a beze spěchu, ne na poslední chvíli po zvonění. Nakonec se chopím plastové flašky a obejdu s ní všechny kytky. Jednou za čas přiberu do party i odpadkový koš a oškubu zvadlé listy.

A když zbyde čas, dívám se přes rondl do čtvrtého patra krajního vchodu paneláku přímo naproti naší třídy. Přesně do toho okna, z kterého jsem ještě jako malé dítě sledovala, jak se náš gympl staví. I když jsem to nevěděla, dívala jsem se na zrození třeba právě tohohle patra, kde teď, o několik let později, stojím. A můžu se podívat jen odsud tam. Ne z domu na školu, tak jako kdysi. Teď už totiž bydlím někde úplně jinde.

Svět není krásný, svět není zlý... svět je jenom absurdní. Já to říkám furt.

Ten tělocvik se totiž nějakým zázračným způsobem ocitl v Katčině skříňce...