Hodiny nad oceánem. Přesně před rokem. Dokážeš si představit, že sedíš jedenáct hodin v letadle a v podstatě celou tu dobu si máš s člověkem, který sedí vedle tebe o čem povídat? Nečteš knížku, nekoukáš na film, jen jsi otočená na něj, i když ho neznáš tři měsíce. Tak dlouho trvá to prvotní zamilování, které má pak sestupnou tendenci. Prostě jsi ráda, že jsi s ním. Držíte se za ruku, ochutnáváte si hlavy. Jedenáct hodin. Vyjma chvil, kdy se jdeš vyčůrat. Jenže i na to čůrání bys byla radši, kdyby šel s tebou. Vzestupně je ti sním den ode dne lépe.

Nepsala jsem několik dní. Nemám co. Smutek neslábne, ale proč o něm pořád psát? A jak je možné, že se rok s rokem sejde a ty si s člověkem, bez kterého jsi loni nechtěla být ani pět minut na záchodě v letadle, nemáš co říct?

Vážně tě nakonec každý muž, naučí mlčet? Když si dovolíš něco podotknout, stěžuješ si. Když mlčíš, jsi naštvaná. A tak si ani nestěžuji, ani nejsem naštvaná, ale mlčím, protože už nemám co říct. Za poslední měsíce jsem toho řekla hodně. Neslyšel nic. Prostě jsem jen odmítla hrát tu podivnou hru na kočku a myš. Kdo je zrovna ublížený a kdo zrovna není? Když ho miluješ, tak tě nechce, když ho nemiluješ, metá kotrmelce, abys ho milovala. Nechci tyhle hry. Jsem na ně už velká. Když miluju, chci normálně milovat a chci, aby to ten druhý měl stejně. Když nemiluju, není třeba zůstávat. A jak mi řekla jedna moudrá žena, jednostrannou láskou si můžu kazit život až ve chvíli, kdy budou děti na internátech.

Dneska jsem je poslala pěšky do školy. Já prostě tak hrozně nechci vylézt z domu, že je ani do té školy neodvezu. Dojela jsem jen k doktorce a zase se vrátila. Do svých tepláků, ke své muzice a do svého tepla. Jezevec v noře. Jenom jsem měla hrozně černé svědomí, že jsem je pěšky poslala. Nepršelo, nemrzlo, nesněžilo a mají to přesně 600 metrů. Když jsem jim zamávala z okna, došlo mi, že to s tou péčí přeháním. Je jim 13 a 9 let a já mám černé svědomí, že je 600 metrů nepopovezu autem? Měla bych jim přestat ráno dávat spoďáry na topení a chystat svačiny, protože mají ruce. Možná, že když začnu u nich a nechám je se trochu osamostatnit, přestanu se trapně starat i o muže. Nemusela jsem v tom městě být každý týden. Nemusela jsem tam být vždycky, když Kníže Ignor toužil po mé přítomnosti. Ale kdo by se o něj staral? Nemusím tady sedět a přemýšlet nad tím, jestli za tou louží, kde je beze mě má léky na záda, jestli ruličkuje do kufru, když přelétá, jestli je v pořádku. Proč by nebyl? A na tyhle myšlenky tam má snad svojí ženu. Proč bych nad tím přemýšlela já?

Jak poznáš velkou od malé lži? A proč můžou muži lhát opakovaně a ty jim to musíš odpustit, protože jinak jsi hysterická a ty zalžeš jednou a je to naprosto nepřekročitelné? Máme volební právo. Už dávno. Dokonce se od nás čeká, že si zvládneme sami vyměnit žárovku. Jenomže ta v mojí chodbě, nesvítí už druhý týden.

Den 19. stále pláču, ale neříkám to už ani tobě. I když ty asi tušíš, znáš mě. Den 19. odmítám sundat teplé ponožky a vyrazit ven, ale večer zkusím jít do kina. Třeba to přežiju. V rámci osamostatňování nechám dvě hodiny děti samotné doma. Zuby si beze mě jistě vyčistí a já zkusím nemyslet na to, jestli to zvládly. Třeba si pak někde mezi těmi svačinami a uspokojováním Knížete všimnu, že jsem tady taky