Jsem děvka, která jediné co může dělat dobře je, když začne dělat kurvu. Ideálně někde v Bělorusku. Mimo to jsem taky sebestředná kráva. V koncích vztahů se o sobě člověk dozví spoustu takových věcí a rozhodně to není poprvé, co si takové zprávy čtu. Jen jsem si asi myslela, že je Kníže Ignor o kousek dospělejší. Nebo že když ukončil ten cirkus Humberto, ve kterém jsme spolu žili, tak proto, že to má v hlavě srovnané. Nechce se mnou žít, vybral si Doktorku, tak je to prostě konec a hotovo. Za necelý měsíc se mu narodí druhé dítě, on bude mít šťastnou, krásnou a časopisovou rodinu a já jsem prostě pryč.

Je pryč někdo, komu potřebuješ ubližovat? Neprojevuje se náhodou konec tím, že tomu člověku už nepotřebuješ sdělit prostě vůbec nic? Četla jsem ty zprávy a přišlo mi to především směšné. Úměrně k jeho věku. Bude mu za chvíli padesát a chová se jako malý kluk. A já trhám podlahu. Je to lepší, než antidepresiva. Je to dobré na smutek i na vztek. Ale přiznávám. Dneska jsem krizi měla. Malou. Sedla jsem si, zapálila si, vzpomněla si na jeho oči a asi dvě slzy si po té tváři cestu našly. Bylo mi chvíli smutno. Bylo. Tak jsem se pustila do té podlahy a zase mě to přešlo. Jsem lehce unavená a tak jsem se na to dneska už vykašlala. Sedím tady s nalitou skleničkou prosecca a píši ti. Poslala bych ho pryč, kdybych vylezla před dům a on tu stál? Dokázala bych kolem něj projít a dělat, že ho nevidím? Myslím, že v této fázi ještě nejsem a tak jsem ráda za to, jak moc mě nenávidí. Jeden z nás už musel udělat tečku. A jestli jsem zlá? On ví moc dobře, že nejsem. On ví moc dobře, že kdyby se mu něco stalo, budu stát u jeho postele, až bude otevírat oči, ať jsme si udělali cokoliv. Já vím, připomněla bys mi, jak moc to bolelo. Ale taky obě víme, že by to nebylo nic platné, protože bych tam stála stejně.

Nedávno se mě jeden člověk zeptal, jestli vjedu na přejezd, když svítí červené světlo. Ne. Jasně, že to neudělám. A vrátím se, když mi svítí tisíc červených světel v hlavě? Nevrátím. To ovšem neznamená, že ho miluji méně. Čas, já vím. Čas léčí a léči práce. Proto jsem se pustila do svého mini bytu. Abych nezapomněla, ale stalo se to pro mě snesitelnější.

Svět se točí s Knížetem Ignorem i bez něj. Město je stále stejně krásné a já dýchám, i když mě u toho nedrží za ruku. Možná, že dýchám i lépe, protože se mi pod nohama nehoupe podlaha. Byl s ním život hezčí? Byl komplikovanější. Víc bolel. Teď jsem volná jako pták a chce se mi létat. Jenomže jen na těch svých pár metrech, které mám na žití. Chodí mi krásné zprávy a pozvání na rande. Mohla bych si teď jít nalíčit kočičí oči a mohla bych vyrazit. Ale já nechci. Na zadku mám pořád vytetované jeho jméno a pro mě to prostě hodně znamená. Dala jsem mu sama sebe. Svůj čas, který nevrátím. Dala jsem mu svoje všechno, aby mi nakonec nezbylo nic. Jen jeho jméno na mé zadnici a spousta krásných vzpomínek, které se mi odehrávají před očima, když je zavřu, jako film. Jen ty poslední týdny, ty už nebyly hezké. Cítila jsem, že konec přichází. Když se mě dotýkal, bylo to jiné. Bez lásky. A lásku nelze vynutit, ani si vyprosit nebo jí spustit tím, že se snažíš být dokonalá. A tak jsem se už ani nesnažila. Proč? Nedokonalost mi přinášela to samé, jako dokonalost a v tom posledním momentu se zapomíná stejně na všechno dobré a zůstává jenom hořkost. Tak nač zbytečně plýtvat energií?