Proč ještě někdo nevymyslel antibiotika na lásku? Vyléčí kde co, ale lásku vyléčit nikdo neumí. Já bych teď zobala tabletku za tabletkou, jenom aby to bylo konečně za mnou.

Napsala jsem si jantru na letošní rok. Dala jsem si s ní letos vážně práci. Vystříhala jsem nadpisy a obrázky z časopisu, dopsala k nim svoje přání. Když jsem si jí psala prvně a přála si nové auto, to staré mi ukradli. Pravda, nebyla to úplně cesta, kterou jsem chtěla, ale stalo se. Nové auto jsem měla. Dokonce jsem si přála dovolenou a na té jsem taky byla. Loni jsem se na ní vykašlala, měla jsem pocit, že mám všechno a že si už nepotřebuji nic přát. A tak jsem se letos snažila to nepodcenit. Když si píšeš jantru, máš tam psát to, co opravdu hrozně moc chceš. No hádej, jak vypadá ta moje. Chci zpátky domů. Do města. Chci tam, kam patřím. Chci studovat, udělat něco se svojí příšernou angličtinou a chci zpátky svůj život. Ten, ve kterém jsem měla pocit, že si jantru nemusím psát. Nevynechala jsem to. Naděje. Jo.

Včera jsem nenapsala desátý den. Otevřela jsem Tečky a začala na nich pracovat. Člověk se nemá vzdávat toho, po čem touží. Kdybych potkala sama sebe, nepoznám se. Kníže mi čas od času pošle nějakou zprávu a já na ní prostě čekám. Očima posunuji ručičky na hodinách, aby se na pár minut objevil alespoň v písmenkách, když je ten časový posun tak šílený. Pořád a pořád. Ano, kdybych se potkala, tak se nepoznávám.

Včera mi přišla krásná zpráva.  

"Ale ty se přeci nemusíš snažit, aby tě měl někdo rád."

Tak proč to celý svůj život dělám? Snažím se, aby mě měla ráda máma. Můžu se přetrhnout, lítám na písknutí. Jenom proto, abych byla oceněna. Aby jednou zjistila, že nikdo jiný se tak nestaral jako já a třeba alespoň někdy na sklonku svého života na mě otočila hlavu a řekla to jedno prosté a obyčejné "mám tě ráda," které jsem od ní nikdy neslyšela. Snažila jsem se s Černokněžníkem. Běhala jsem po bytě, než přišel domů a kontrolovala, jestli se někde neválí smítko prachu, aby nebyl rozezlen hned mezi dveřmi, ale zůstal s námi doma. Prosící neustále o přízeň. Snažila jsem se s Knížetem Ignorem. Byla jsem ve městě vždycky, když si to přál. Vždycky, když potřeboval. Snažila jsem se být hrozně hyperaktivní a v tom všem jsem začala kašlat na svojí práci a stala se tak závislá jenom na něm. Možná si toho prostě nevšiml. Já nevím. Toho času a té energie bylo příliš. Příliš na to, kolik jsem si ve skutečnosti mohla dovolit.

Přesto je moje jantra vlastně plná přání, která jsou spojená s ním.

Nikdo nemá jeho úsměv. Nikomu na celém světě se tolik nesmějí oči. Nikdo nemá tak něžné ruce, když mě hladí. Hovno. Jasně, že má. Jenom já to nevidím. Přiznejme si, nechci to vidět.

A přitom jeho dnešní poslední zpráva byla vše říkající.

"To jsem zvědav, jestli budeš někdy ve městě..."

Má milá. Mohla jsem tam být už dávno. Mohla jsem tam být ve chvíli, kdy jsem tam chtěla kvůli němu. V tu dobu, kdy bych byla žena. Žena co stojí u plotny s teplou večeří, co by ráda ještě dítě a co je jejím jediným smyslem a posláním jeho vyzvednutá a dokonale vyžehlená, na míru ušitá košile. Obrátil se zády. Když mi pomohl, vystavil mi za tu pomoc fakturu. Miluju ho. Pořád. Jenom se ptám sama sebe, jestli ho budu milovat i ve chvíli, kdy to dokážu sama. Kdy půjdu po svých milovaných ulicích a budu vědět, že je to jenom moje zásluha. Kdy mi to bude o to víc připomínat, v čem mě nechal. Co když ho pak vážně potkám a on doopravdy pustí ruku té blondýny a přejde ulici směrem ke mně a já budu mít v očích chlad? Protože takhle to my ženy máme. Jsme schopné a ochotné obětovat moc. Odpustíme v podstatě cokoliv. Mlčíme dlouho. Až to jednou umře a nezůstane ani kousek. Ani kousek toho, co bylo v těch více než 500 dnech.

Když mají doma ženu, která dělá kariéru, hledají jako milenku tu, co je vlastně tak trochu nesamostatná a potřebuje je. Když mají doma ženu, která je nesamostatná a stará se jenom láskyplně o domácnost, vyhledávají úspěšné ženy. Jde být obojí? Nebo se vždycky najde něco, proč půjdou jinam? Protože jestli doma chtějí ženu v tom slova smyslu, že bude nastoupená vždycky, když přijdou domů, kde by se dalo jíst z podlahy, měli by se o ní umět postarat. Na všech frontách. Jestli-že se na všech frontách mám starat sama o sebe, pak ode mě ale nikdy nemůže nikdo čekat, že se budu bezmezně starat já o něj.

Den jedenáctý. Když jsem láskyplně pokaždé na místě, kde mě někdo potřebuje, očekávám, že on udělá to samé ve chvíli, kdy ho budu potřebovat já. Den jedenáctý, vymýšlím plán C, jak se starat jenom sama o sebe. I přesto, že jsem si dneska nechala dovézt ty pitomé tablety na praní, co voní domovem.